Evropská rada se prozatím, alespoň podle zpráv, pokouší oddělit jednání o vystoupení z Unie od jednání o uspořádání vztahů po vystoupení. Tedy zamýšlí sjednat dvě smlouvy. Navzdory tomu, že Lisabonská smlouva v článku 50 požaduje, aby již smlouva o vystoupení z Unie zohlednila budoucí vztahy s Unií. I kdyby to Lisabonská smlouva nevyžadovala, je to hloupá vyjednávací taktika – rozdělením vyjednávacího pole se snižuje pravděpodobnost nalezení vyváženého řešení. Rovněž rozdělení do dvou smluv – o vystoupení a o následných vztazích – situaci jen komplikuje. Co kdyby byla ratifikována jen jedna? Spíš bych doporučoval jednu smlouvu vyžadující schválení v parlamentech a druhou na vládní úrovni (vláda UK versus Evropská rada).

Důvodem pro rozdělení do dvou smluv může být úmysl požadovat od Británie jakési platby i po odchodu z EU. To je dosti absurdní představa. Jako kdyby majitel bytu požadoval nájemné i po odstěhování nájemníka, který dal řádnou výpověď smlouvy a zaplatil nájemné až do svého odstěhování. Výpovědní lhůta je právě doba, kdy se majitel musí smířit s tím, že do jeho rozpočtu již nebude přicházet nájemné a aby si svůj rozpočet upravil. Pro nečlena již neplatí jurisdikce EU, tedy nemusí nic platit. EU má podle Lisabonské smlouvy dva roky na to, aby si rozpočet upravila.

Pokud použijeme přiměřeným způsobem pravidla o sukcesi států, je na straně EU právní kontinuita, zatímco Británie je subjekt nově osamostatněný a jako takový nemá žádné závazky vůči EU plynoucí z minulých vztahů. Ledaže by EU chtěla, aby byla Británie rovněž nástupnickým státem, podobně jako tomu bylo v případě rozdělení Československa, kdy federace zanikla, a vznikly dva rovnoprávné nástupnické subjekty. Ovšem v takovém případě by se musela EU znovu založit, což si asi nikdo nepřeje.