Avšak nestíhatelnost prezidenta u nás má reálný základ. V původním znění Ústavy z roku 1992 jsme měli v čl. 65 odstavec 3): „Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno.“

Avšak později se to změnilo. Bohuslav Sobotka a další jeho kolegové tehdy předložili tisk 7 hned na počátku volebního období, ve kterém řešili přímou volbu prezidenta, kde ještě tento návrh nebyl. Sněmovna Sobotkův návrh nahradila projednáváním vládní předlohy s číslem 415, který předložila vláda Petra Nečase do Sněmovny až 29. 6. 2011. Návrh v první řadě zaváděl přímou volbu prezidenta, u níž už tehdy mnozí argumentovali, že je nevhodná. A jaksi ve stínu tohoto hlavního motivu se upravovaly ještě některé další pravomoci, ztížila se tehdy možnost podat ústavní žalobu na prezidenta. Média problematičnost návrhů velkoryse ignorovala.

Na chvilku odbočím od hlavního motivu. V tehdejším období bylo v módě omezování imunity. Pod tlakem nekompetentních novinářů tehdy došlo ke snížení poslanecké imunity. To má zcela opačný efekt, než si mnozí slibovali. Kdo potřebuje imunitu? Jednak opoziční poslanci, aby jim vláda nemohla škodit, když ji kritizují. Přála si tehdy česká veřejnost, aby se opoziční poslanci báli? Přáli si to novináři? Patrně ano. Opozice sice může kritizovat, ale hlasování ovlivní jenom málokdy, protože bývá přehlasována. Avšak překvapivě imunitu mnohem více potřebují poslanci vládní koalice. Zkuste se vžít do rozpoložení vládního poslance, který ví, že vláda prosazuje něco nemravného, vnímá odpovědnost vůči svým voličům a chtěl by hlasovat proti tomu. Jenže se bojí, že na něj klekne předseda jeho strany! Pokud jej chrání silná imunita, možná sebere odvahu postavit se proti takové nemravnosti. A hlas jediného poslance vládní koalice může cela změnit výsledek hlasování. Oslabení imunity tedy nemravně posílilo politické strany proti poslancům, kteří mají svědomí. Přála si tehdy česká veřejnost a média, aby dostávali přednost nemravní politikové před slušnými? Patrně ano.