Na vysvětlenou - jsou to neobjednaní pacienti, kteří plní čekárny, číhají na svoji chvíli a bez vyzvání vnikají do ordinací se slovy: „Pane doktore, já nic nepotřebuji, jenom jdu kolem a tak bych se chtěl zeptat, co říkáte žraločím chrupavkám, švédským kapkám, ev. zrnkům zelené kávy apod. V jiné, horší variantě, slyšíte: „…byl jsem vedle na očním a tak jsem se jenom stavil pro návrh na lázně, razítko pro noční směny, či návrh na invalidní důchod…“

Mezitím se v čekárně hromadí opravdu nemocní pacienti a se vzrůstajícím množstvím „vyprskaných“ bacilů se úměrně zvyšuje i nervozita, vyjadřovaná pregnantně na adresu lékaře i Jenoma. Rozdílem Jenoma je hypochondr, kterému můžeme přiznat minimálně psychiatrické onemocnění. Jenom miluje své zdraví i svého lékaře. Hypochondr miluje své choroby a nenávidí svého lékaře, protože mu je nevěří. Zavedení regulačních poplatků omezilo návštěvy hypochondrů jen minimálně, zato od Jenomů  se čekárny prakticky vyčistily. Za 30 korun lze koupit 1 kg pomerančů a na švédské kapky se může každý podívat na internet. Při čtvrteční interpelaci v Poslanecké sněmovně jsem se od pana ministra Němečka dozvěděla, že žádnou regulaci nadužívání zdravotní péče po zrušení poplatků nechystá a tak nás zřejmě od 1. 1. 2015 čeká invaze Jenomů. Ale Jenomové jsou jen otravná lapálie. Skutečný problém už totiž nastal zrušením poplatku za hospitalizaci, který nikdy regulační funkci  neměl - byl  jen příspěvkem na úhradu stravy a pobytu. Výpadek již pocítily zejména malé nemocnice a léčebny, pro které byl tento poplatek významným provozním příjmem. I na tento stav čtvrteční interpelace upozornily a reakce pana ministra Babiše byla opravdu dech vyrážející. Bleskově nabídl, že hladovějící děti v léčebnách, kde už nemají za co vařit, nasytí jeho nadace, stačí se jen přihlásit. V hlavě mi okamžitě naskočil obrázek dětských postýlek, nad kterými místo infuzní láhve visí nádoba s Babišovým kuřecím separátem a pomalu odkapávající šedorůžové břečky. Vůbec jsem se nesmála, protože chybějících 5 miliard korun po zrušení všech poplatků se v rozpočtu najde jen těžko. Možná budeme muset, jako na válečném bojišti, označovat pacienty barevnými stužkami, abychom odlišili, koho ošetřit a na koho už nejsou peníze.