Ať již to byl tzv. internet do škol, který pomohl jenom někde a především někomu na úkor školních metodiků prevence, pro které jsme na přelomu tisíciletí prostředky původně připravili, první rámcový vzdělávací program, který tehdy většině krajů vytvořila za velmi tučný obolus parta bývalých vysokých ministerských úředníků, předražené aktivity v rámci mnohaletých příprav státní maturity, různé výzkumné úkoly, které nikomu krom peněz nic nepřinesly a mnoho dalších aktivit, na které ministerská kasa stále nemůže zapomenout.

V posledních letech je takovým lákadlem myšlenka tzv. inkluze ve vzdělávání. Ne, že by to byla představa lichá. Ono poskytnutí možností rovného přístupu ke vzdělání, je ideálem patrně nás všech a těžko se najde někdo, kdo by nefandil žákům, aby se pokud možno se svými deficity vyrovnali co nejlépe a ještě lépe v běžných školských podmínkách. Je určitě správnou myšlenka větší prostupnosti systému základního vzdělávání, otevřít je všem dětem. Nicméně je ale zcela jistě nesprávné vzdělávat všechny žáky bez ohledu na jejich intelektové schopnosti v prostředí běžné školní třídy, která ty nejslabší staví do pozic outsiderů a třídních šašků, případně je ze svého středu přímo vypudí.

V létě loňského roku byl poslanci schválen poslední návrh novely školského zákona a v těchto dnech i jeho poslední novela, která měla účinnost schváleného zákona o dva roky odložit. Nestalo se tak a poslanci bez ohledu na téměř sedmdesát tisíc podpisů pod peticí za zachování standardního speciálního vzdělávání hlasovali proti absolutní většině těch, kteří školství opravdu rozumějí, nebo mají s integrací svých dětí neblahé zkušenosti. Možná nechci znát důvod, protože podkladů o nepřipravenosti škol na „společnou inkluzi pro všechny“ měli z těchto kruhů víc než dost.