Moudře vycházejí z předpokladu, že mezi politiky existuje cosi jako ústavní konsenzus, tichá, nevýslovná dohoda, před závorku vytknutá dobrá vůle stejně rozumět základnímu smyslu ústavy. Anebo alespoň doufat, že i druhá strana má vůli podobnou. Raději se ale o tom, zda tomu tak vskutku je, nepřesvědčují. Při sporech o jednotlivá slova ústavního textu by se možná nepohodli a to riziko jim nestojí za to.
Britská ústava je tedy tichý zásadní souhlas s tím, že moc musí být omezená a kontrolovaná vládou práva (rule of law) plus sumou osvědčených ústavních zvyklostí. Je toto tiché srozumění pro Brity pravým pokladem, se kterým se hýbe co nejméně, a když, tak se přitom chodí po špičkách.
Nasnadě je ptát se, zda ústava není za Kanálem nenapsaná právě proto, aby tam onen ústavní konsenzus být prostě - musel! Protože bez něj by byl demokratický provoz nemožný.
Někteří z nás si bláhově mysleli, že i u nás ústavního konsenzu postupně dosáhneme. Že se především shodneme na tom, co vlastně znamená článek 9 odst. 2 Ústavy: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná". Co jsou to ty „podstatné náležitosti"?
Byla to iluze nejen proto, že ústavu i ústavní zvyklosti mnozí naši významní prezidenti (Masaryk, Beneš, ano, i Havel, Klaus pak zcela okázale) porušovali, ale hlavně proto, že to nikdy nikomu nevadilo. Nevadilo to nikomu proto, že ústavu málokdo skutečně znal. Myslím z politiků; náš lid ústava upřímně nezajímá. Znát ústavu neznamená znát ji třeba i nazpaměť, ale pochopit, že jejím základním smyslem je právě omezování a kontrola moci, ochrana nezadatelných práv jednotlivce a menšin.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kdu.cz