Tak se rozprodaly, často za velmi záhadných okolností, o kterých dnes stěží může někdo říct, že byly křišťálově čisté, stovky a stovky podniků. Nemalá část z nich byla vybudována ještě v předválečném období a spousta dalších velmi dobře prosperovala. Tak byly vytunelovány desítky let tvrdé práce našich předchůdců. Zčásti jsme prodali a zčásti si nechali rozkrást minulost.

Zdálo se, že privatizace je u konce. Český bankovní sektor, který se na privatizaci aktivně podílel, ovšem začal mít problémy. Vláda přistoupila k masivní sanaci bank, která české daňové poplatníky stála stovky miliard korun. Pak byly banky prodány. Dnes nemá Česká republika jediný komerční bankovní ústav v rukou státu. V devadesátých letech se také privatizovaly vodárny a spousta přírodních zdrojů v naší zemi. Začala tím privatizace současnosti.

Dlouhou dobu jsem si nedokázal představit, co vše je možné privatizovat. Nedávno jsem psal o tom, že nepovažuji za vhodné privatizovat železniční dopravu. Podobně si nemyslím, že vzdělání je komodita. Student prostě není zákazník, stejně jako pacient. Nesmyslné neoliberální teze o tom, jak má být stát malý a štíhlý, se ukázaly nejen jako nefungující, ale dokonce jako nebezpečné pro občany daného státu. Abych tuto svoji tezi vysvětlil, nepotřebuji dlouhé filosoficko-ekonomické pasáže. Stačí poukázat na události souvisejícími s výbuchy ve Vrběticích. Ukazuje se, že se bohužel nejedná zřejmě o ojedinělý případ, ale systémové selhání. To dokazuje i případ skladované munice ve Slatině u Vysokého Mýta.