Je pravda, že bilance čistých příjmů a výdajů je pro ČR pozitivní (kolem 75 mld. v letech 2012 – 2014 a 152 mld. v roce 2015). To ovšem neznamená, že je to celá pravda. Je to podobné, jako by muž své manželce sdělil, že jde ven, ale jaksi „zapomněl“ říci, že jde s milenkou na večeři, dále k ní domu a že se vrátí až k ránu. Prostě je v takovém pravdivém sdělení zamlčena jeho podstata.

Jako nejzásadnější vidím problém morální. Většina občanů České republiky bezmyšlenkovitě akceptuje, že v samotných čistých transferech dostáváme více, než dáváme. Ignorují přitom fakt, že peníze nepadají z nebes, že někomu jinému musely být předtím odebrány. Ačkoliv se tak děje na základě platných daňových zákonů, neznamená to, že je to tak v pořádku. Prostě nevím, proč by například českou předraženou cyklostezku měl platit britský nebo německý daňový poplatník. A to ani nezmiňuji, jakou nenapravitelnou paseku a korupci způsobuje dotační socialismus v domácím ekonomickém prostředí.

Nicméně, ani s naší plusovou „čistou finanční pozicí“ to není tak slavné. Šiřitelé této polopravdy záměrně nebo z neznalosti nezmiňují důležitá fakta:

1. Náklady na implementaci euroregulací v členských státech nechala sama Evropská komise spočítat v roce 2006 na průměrných 3,5% hrubého domácího produktu – HDP (zdroj zde). Dá se navíc předpokládat, že toto číslo bylo záměrně podhodnocené a že současně, vzhledem k neustále gradující záplavě regulací od té doby, je aktuálně mnohem vyšší. Přesto, pokud uvážíme průměr HDP České republiky za poslední čtyři roky, představuje specificky český podíl (3,3%) roční sumu 139 mld. Kč. Aby to bylo řečeno zcela jasně, nejméně 139 tisíc milionů korun vyhodíme ročně z okna, abychom mohli být správně evropsky zregulováni. Jen sama o sobě tato částka válcuje v dlouhodobém horizontu celou pozitivní čistou pozici. Tím ovšem nekončíme.