Říká se, že vše špatné je pro něco dobré. A rovnou bych začala u potravinové soběstačnosti naší republiky, která je v katastrofálním stavu. Česko není potravinově soběstačné a od dosažení tohoto cíle se stále více vzdaluje. Dováží různé zemědělské produkty, vejce, vepřové i kuřecí maso. Ve vepřovém jsme soběstační pouze z cca 37 procent a drůbeže z cca 55 procent spotřeby. U vajec i mléka si vedeme o něco lépe, u těchto položek produkujeme více než 60 procent spotřeby. Dobře si tedy stojíme pouze v produkci mléka, alkoholických nápojů či minerální vody. Zastoupení domácích potravin v českých obchodech se rok od roku snižuje. Česko patří k zemím s nejvyšším podílem dovezených potravin v obchodních řetězcích. Potravinový průmysl v naší republice upadá a klesá v něm zaměstnanost. V západních zemích jsou na rozdíl od nás domácí potraviny důležitým tématem, kdežto u nás tomu nevěnujeme patřičnou pozornost. Nadpoloviční podíl si zachovávají jen potraviny s nízkou přidanou hodnotou, kdežto podíl výrobků s vyšší přidanou hodnotou na českém trhu klesá. Stále více narůstá export základních potravin.

Řepky se nenajíme

Vše bohužel odstartovala vize politiků v 90. letech, kteří se usnesli na tom, že není třeba toho tolik pěstovat a chovat a že vše potřebné si dovezeme z okolních států. Padla tak zásada, že každý stát by se měl postarat o uživení svého obyvatelstva. Důsledkem jsou zde nadnárodní řetězce. Hlavní chybu vidím i v tom, že vláda umožnila cizincům skupovat půdu bez dalších podmínek a na orné půdě se začaly stavět haly. Nyní je na čase místo řepky pěstovat obilí, brambory a různou zeleninu. Řepka, která může sloužit k výrobě potravin, není tak důležitá, důležité jsou potraviny, kterých se nasytíme. Myslím, že k nastartování zemědělství by pomohly i národní dotace, které se teď dávají na řepku. Ať panují názory na její pěstování kladné či záporné, výsledek je takový, že k nasycení obyvatelstva nestačí.