Od paktu k invazi: Polská role ve stínu Mnichovské dohody

V roce 1934 uzavřelo Polsko s Německem Pakt o neútočení, známý jako Pakt Piłsudski–Hitler. Tento krok byl vnímán jako pragmatická strategie, která měla oběma zemím umožnit vyhnout se konfliktům a zachovat klidné vztahy ve střední Evropě. Pro Polsko, které bylo obklopeno mocnostmi s teritoriálními ambicemi, bylo klíčové zajištění jisté míry bezpečí, i když to znamenalo přistoupit na spolupráci s nacistickým režimem. Německo tímto způsobem eliminovalo jednoho ze svých potenciálních nepřátel a mohlo se soustředit na své expanzivní plány v jiných oblastech.

Jen o čtyři roky později, v roce 1938, Evropa vstoupila do jedné z nejtemnějších etap své historie. Mnichovská dohoda, uzavřená v září téhož roku, byla výsledkem appeasementové politiky západních velmocí, které se rozhodly obětovat Československo ve snaze vyhnout se válce s Německem. Tato dohoda ponechala Československo nejen osamocené, ale také výrazně oslabené. Ztráta pohraničních oblastí ve prospěch Německa a obsazení Těšínska Polskem znamenaly pro Československo nejen geopolitické, ale i ekonomické a obranné oslabení.