Čau lidi,

jsem pořád ještě v myšlenkách na zádušní mši za Karla Gotta v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Uvnitř mi přišlo, že je nadpozemské světlo a Karel by byl určitě rád, kdyby to viděl a slyšel rekviem, které mu přichystalo arcibiskupství a Pražský hrad. Jiřinka Bohdalová měla nejdojemnější smuteční projev, který jsem kdy slyšel. Ta úžasně za sebe poskládaná slova. Vyzdvihla schopnost Karla Gotta spojovat lidi. „Svými písničkami sbližoval celé generace a sousedy. A to je na metál.“

Je.

A nakonec ten silný osobní vzkaz. „Drž mi tam nahoře místo. Mám pro tebe jeden úžasný židovský fór. Miluji tě, tvoje Bohdalka.“ Byl jsem dojatý, měl jsem slzy na krajíčku, stejně jako když zazněla píseň Už z hor zní zvon.

Po obřadu jsem za Jiřinkou šel, byla tam i s dcerou Simonou Stašovou. Moc jsem jí děkoval a obdivoval jsem jí, jak to zvládla. Že to prostě byla síla. Víte, jedna věc je takový text dát dohromady, mě ale odrovnal i ten její neopakovatelný přednes. Sami jste to určitě cítili po svém. Určitě to v takové chvíli a na takovém místě muselo být pro Jiřinku nesmírně těžké. A ona to zvládla s takovou noblesou a elegancí. Obdivuhodné.