Na dnešním pietním setkání v Hodoníně u Kunštátu jsme se sešli, abychom si připomněli utrpení českých a moravských Romů během druhé světové války a abychom se zamysleli, co je třeba dělat pro to, aby se už něco podobného nemohlo nikdy zopakovat.

V holocaustu se lidská nenávist zhmotnila do podoby vražedného systému, který nabyl naprosto zrůdných rozměrů. Mezi jeho oběti patřili i Romové. Právě jejich genocida byla v českých zemích mimořádně důsledná, neboť původní romská populace, která tu žila stovky let, téměř kompletně zmizela. Přežila pouhá desetina.

Symbolem i nástrojem tohoto zločinu se staly dva koncentrační tábory. V Čechách to byl tábor v Letech u Písku a na Moravě zdejší tábor v Hodoníně u Kunštátu. Nuceně tady přebývaly celé rodiny – muži, ženy i děti. Žili v nelidských podmínkách, trápil je hlad, nemoci, otrocká práce a neustálý strach z trestů. Velká část lidí tu zahynula a kdo přežil, toho čekalo jen další utrpení: buď cesta za nucenými pracemi do německých koncentračních táborů, nebo rovnou transport do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Smutný osud českých a moravských Romů bohužel zůstává nejen smutnou, ale i zastřenou kapitolou našich dějin. Historie není černobílá, a máme-li se z ní poučit, musíme ji neustále zkoumat. Zvlášť důležité je připomínat si věci, o kterých se dříve moc nemluvilo. To se týká i romského holocaustu – patrně i proto, že o něm nevíme tolik jako o srovnatelném utrpení například našich židovských spoluobčanů.