Dobrý večer, milí moji,

posaďte se. Před rokem jsme se ve Španělském sále sešli a já jsem vám oznámil, že budu znovu kandidovat na funkci prezidenta České republiky. Tehdy jste mě odměnili dvouminutovým potleskem, a já vám za to velice děkuji.

Výborně. Já myslím, že jsme si to zopakovali, bitva skončila a my jsme to vyhráli. A vyhráli jsme to všichni. Byla by nafoukanost a domýšlivost, kdybych tvrdil, že jsem to vyhrál já nebo velmi úzký okruh lidí kolem mě. Vyhrály to tisíce a tisíce lidí, kterým bych chtěl poděkovat, ať už tady jsou, nebo nejsou, protože nebýt jejich pomoci a nebýt jejich podpory, tak to mohli vyhrát jiní. Počínaje už akcí, která shromažďovala hlasy v petiční akci, Ivanko, chtěl bych Ti velice poděkovat za tuto petiční akci, ale i všem dalším, kteří se účastnili toho, čemu nemohu říkat volební kampaň, protože volební kampaň dělali oni, nikoli já.

Ale dovolte mi, abych dříve, než přistoupíme ke koncertu, na který se velice těším, se s vámi podělil o jednu zkušenost. Před pěti lety jsem byl v daleko snadnější situaci, protože, pokud si na to dobře vzpomínáte, tak třetí na pásce, Jan Fischer, mi vyjádřil svoji podporu, stejně tak podporu vyjádřil i profesor Franz, jehož tetování bylo naprosto nezapomenutelné. A jinak to byl chytrý, až moudrý, člověk. A sociální demokracie, poté, co neuspěl Jiří Dienstbier, mě rovněž podpořila, takže co mi chybělo. Zatímco tentokrát můj protikandidát měl podporu všech významných dalších kandidátů v prezidentské volbě. Co to znamenalo? Když si to lidi sečetli, tak dospěli k názoru, že Jiří Drahoš vyhraje ve druhém kole s výrazným náskokem. A dokonce pět hejtmanů už šaškovalo na louce s nápisem Drahoš na Hrad, protože věřili této aritmetice. Ale politika není založena na aritmetice, naštěstí.