Vážená paní místopředsedkyně, vážení členové vlády, vážené kolegyně poslankyně a vážení kolegové poslanci, jak se tak rozhlížím po této Sněmovně, v níž jsem prožil mnohá léta, je už tady poměrně málo lidí, kteří společně s námi prošli anabází české politiky od roku 1990, a proto bych vás chtěl poprosit, abyste byli shovívaví ke vzpomínkám starého zbrojnoše, který na tuto anabázi dodnes vzpomíná. A snad zkušenosti z ní budou alespoň pro některé z vás trochu užitečné.

V roce 1990 jsem se v tehdejším Federálním shromáždění stal předsedou rozpočtového výboru a moře mi bylo po kolena a byl jsem přesvědčen, že rozpočtové problematice dokonale rozumím. Podobal jsem se známé postavě Angličana, který navštívil Indii, pobyl tam několik týdnů a poté vydal pětisetstránkovou knihu s nápisem Vše o Indii. Odjel, po několika letech se vrátil a vydal podrobný článek, nikoliv knihu, Několik poznámek o Indii. A na konci svého života jeho poslední článek se jmenoval Indie, země neznámá.

Nuže, já nechci tvrdit, že pro mě je rozpočtová problematika, o níž dnes budu mluvit, zcela neznámou věcí, ale chtěl bych připomenout, že tak jako Michelangelo osekával kámen, než se dobral k soše Davida, tak i já, stejně jako moji kolegové, jsem musel osekávat několik nepravdivých hypotéz či předsudků o rozpočtové problematice, než jsem se dobral k pouhým třem konstantám rozpočtové politiky, které tuto obrovskou falzifikaci vydržely.

Konstanta první je založena na Keynesově knize General Theory of Interest, Employment and money, z níž lze vypreparovat jednu jedinou zásadní větu: V době hospodářské krize či deprese nebo recese - ale teď se nebudu zabývat nuancemi těchto tří pojmů - má být rozpočet deficitní, aby působil proticyklicky. V době hospodářské prosperity má být rozpočet naopak přebytkový a něco mezi tím znamená, že rozpočet bude vyrovnaný.

Naše rozpočtová politika ve většině z oněch posledních let postupovala přesně obráceně. Když jsem byl ministerským předsedou, snažil jsem se v době, kdy zde byla lokální ekonomická krize od roku 1997, aby rozpočet byl deficitní, ale když se ekonomika začala zdvíhat, snažil jsem se o stlačení rozpočtového deficitu. Pomohla mně v tom dohoda s tehdejší nejsilnější opoziční stranou, která toto stlačení požadovala jako podmínku tolerance mé vlády i rozpočtové politiky.