Vážený pane velvyslanče, děkuji za Vaše pozvání,

uvědomil jsem si, že v řadách tehdejší sovětské armády, konkrétně v řadách sovětské pěchoty, podle údajů historiků bojovalo šedesát až osmdesát procent Ukrajinců, a právě tito vojáci osvobozovali moji vlast, tehdejší Československo, a mnozí z nich zde padli. Máme vůči nim dluh, a dluhy se mají splácet. Jsem rád, že Česká republika tento dluh splácí jak podporou dnes bojující Ukrajině, tak i přijetím uprchlíků před válkou.

Samozřejmě, že bych chtěl na Olšanských hřbitovech uctít i památku všech dalších národů a národností, kteří v řadách Rudé armády bojovali a padli. Smrt si nevybírá a naše poděkování by mělo patřit všem, kteří proti nacismu bojovali. Souhlasím s panem velvyslancem v tom, že po osvobození následovala zkušenost, kterou pan velvyslanec sice nezmínil, on mluvil pouze o mnichovské dohodě, ale pro moji generaci byla touto zkušeností sovětská okupace v roce 1968. Z tehdejších osvoboditelů se stali okupanti. Možná právě proto rozumíme tomu, co se v dnešní Ukrajině děje. Možná právě proto, že jsme to sami zažili jako akt agrese od těch, od koho jste to vůbec, ale vůbec nečekali, máme porozumění a solidaritu pro boj ukrajinského lidu.