Prezident Zeman: Nejmenovaný diplomat, urputné zápasy... Úspěšným podnikatelům skládám poklonu

Pane Vaníčku, dámy a pánové,

jsem rád, že jsem opět po roce na Žofínském fóru. Tato nabídka, jak říká italská mafie, se nedá odmítnout, protože jsem byl na Žofínském fóru ještě jako penzista z Vysočiny a dodnes na to vděčně vzpomínám.

Myslím si, že téměř všichni, jak zde jsme, se scházíme v podstatně optimističtější náladě, než tomu bylo před rokem, protože česká, a nejen česká, ekonomika začíná oživovat. Podnikatelé investují své zisky do rozšíření výroby, přijímají nové zaměstnance. Dokonce jich mají nedostatek, zejména v oblasti technických profesí. Zatímco o absolventy humanitních oborů pochopitelně takový zájem není. A tak můžeme v relativně optimistické atmosféře posuzovat některé problémy, které se týkají ekonomické diplomacie.

Já jsem strašně rád, že nová vláda si ve svém programovém prohlášení i v koaliční smlouvě vytkla ekonomickou diplomacii za jeden z hlavních cílů své zahraniční politiky. Dříve, jak dobře víme, tak tomu nebylo. Probíhaly urputné zápasy mezi Ministerstvem zahraničí a Ministerstvem průmyslu a obchodu o postavení obchodních zastupitelství. Nejmenovaný diplomat dokonce prohlašoval, že ekonom není a nebude a že nemusí znát ekonomické problémy regionu, kam byl vyslán. No, tak už není diplomatem.

V každém případě nechci přeceňovat vliv hospodářské politiky jakéhokoli státu, tedy i našeho, na rozvoj ekonomiky a na rozvoj exportu. Jsem si vědom toho, že větší díl zásluhy mají úspěšní podnikatelé, kterým tímto skládám poklonu a to jak domácí, tak zahraniční. Nicméně téma, které mi bylo vymezeno, se týká v podstatě státní politiky.

Když si dekomponujeme ekonomickou diplomacii, tak je naprosto jasné, že má dvě základní části. To znamená podpora exportérů na zahraničních trzích a naopak lákání zahraničních investic k nám. Obojí je institucionálně pokryto. Jsem rád, že je zde například generální ředitel Exportní banky, chybí tady EGAP. Nu, a na druhé straně lákání investic je pokryto Czech Investem.

Myslím si, že výsledky v obou směrech jsou měřitelné a nezavdávají tedy příčiny k celé řadě výmluv, které se v minulé době objevovaly. Například u minulého vedení Exportní banky to byl extrémně vysoký podíl špatných úvěrů, který vedl i k úvahám, že z této banky uděláme cosi jako špatnou banku obdobnou konsolidační bance, a zaplať pán bůh, že se výměnou managementu tuto zcestnou ideu podařilo zarazit.

Kdybych měl mluvit o podpoře exportu z teritoriálního hlediska, uvedl bych snad jenom to, že nesouhlasím s názorem, že bychom měli být stabilně fixováni na teritoria, která jsou pro nás perspektivní. Naopak zde je poměrně výrazná dynamika a já dávám, podobně jako kolegové Tlapa nebo Bertl, daleko výše důraz na oborové preference než na preference teritoriální. Dovolte uvést jeden malý příklad. Navštívil jsem nedávno Kazachstán a Tádžikistán. Kazachstán jako nejbohatší a Tádžikistán jako nejchudší zemí střední Asie. Přitom v Tádžikistánu jsou obrovské příležitosti pro ty naše exportéry, kteří se zabývají hydroenergetikou, protože výstavba hydroelektráren v této zemi je dnes na pěti procentech možné kapacity a díky Pamíru a ledovcům. A tak se v této konkrétní mezeře nebo, chcete-li, nitce nabízejí velmi dobré exportní příležitosti. Zatímco Kazachstán dokázal diverzifikovat svoji ekonomiku, což se bohužel nepodařilo v Rusku. V září poletím do Ázerbájdžánu, všichni víte, že dodává deset procent odbytu naší ropy. A chtěl bych poněkud kacířsky říci, že tyto politické návštěvy doprovázené podnikatelskou misí mají samozřejmě větší význam tam, kde prezident rozhoduje téměř o všem, než například v našem případě, kdy role prezidenta je nepatrně, leč přesto omezena. Takže tam, kde politická návštěva může pomoci našim exportérům, tak to samozřejmě vždy rád dělám. Beru s sebou osmdesát, devadesát, sto podnikatelů, podmínkou je, aby to samozřejmě nebyli podnikatelé, kteří jsou na domácí půdě neúspěšní, protože neúspěch vyvážet nemáme.

Co se týče vyvážení zahraničních investic. Asi před čtrnácti dny jsem měl v Lánech schůzku se čtvrtým nejbohatším Číňanem, který se konečně rozhodl, že bude v České republice masivně investovat, a první reálné akvizice nikoli sliby se už uskutečňují. Takže i tam je spousta práce a jsem rád, že ji mohu dělat.

Dovolte mi ještě jednu poznámku, která se týká poněkud nepříjemných věcí, a to je problematika přijetí eura na jedné straně a intervencí České národní banky na straně druhé. Obě věci jsou spojeny. Jsou spojeny proto, že v rámci tak zvané Exit Strategy, která nás čeká, až se jednou konečně rozhodneme přijmout euro, bude samozřejmě otázka, v jakém kurzu toto euro přijímáme. Víte, že Slovákům se podařilo dosáhnout, že z původních třiceti šesti slovenských korun za euro se dostali na třicet korun, takže euro přijímali ve výhodném kurzu a právě proto je sedmdesát procent slovenské populace s eurem spokojeno. Na druhé straně dnešní intervence centrální banky hrozí, že pokud se dostaneme do systému ERM II., byť je v něm povolena apreciace, tak tato apreciace je do jisté míry kontrolována Evropskou komisí a s nevýhodným kurzem můžeme mít poměrně značné potíže.

Nejsem také nositelem názoru, že cílování inflace má být na hodnotě dvou procent. Je to arbitrární hodnota, zeptejme se proč ne jedno procento, proč ne tři procenta, kdo si vymyslel zrovna dvě procenta. I tato pomalá inflace sice umožňuje umazávání části státního dluhu, ale také znehodnocuje úspory. Má-li banka pečovat o měnovou a cenovou stabilitu, tak je celkem logické, že triviální jazykový úzus znamená, že stabilní je neměnný. Nicméně Centrální banka zatím své inflační cílování vždy podstřelila a děje se to i v současnosti. Vezměte si, jak klesly ceny průmyslových i zemědělských výrobců. Jak klesly ceny vývozců i dovozců. Jediné, kde byl zaznamenán růst cen a to o 0,2 % jsou ceny ve službách, ale ty k oné tížené dvouprocentní inflaci určitě nepovedou.

Proti deflaci jako zlu se často argumentuje tezí, že deflace je ospravedlnitelná tehdy, jestliže v zemi existuje výrazný technologický pokrok, a jako příklad se uvádí Spojené státy druhé poloviny devatenáctého století. Já proti tomu razím tezi, drazí kolegové, že deflace u nás je tak zvaná importovaná deflace, tedy deflace daná prudkým poklesem nejenom cen ropy, ale celé řady dalších komodit. Vezměte si pokles ceny zlaty, vezměte si pokles všech komodit s výjimkou kakaa. Nehledě na to, že technický rozvoj probíhá samozřejmě i u nás, takže když diskutuji s podnikateli, tak ti mi jednak říkají, že přijetí eura by zlepšilo ekonomickou atmosféru a přineslo další benefity, viz například firma BOSH a mnohé další. A když diskutuji o expektační teorii České národní banky, podle níž při poklesu cen lidé odloží svoji spotřebu, protože budou předpokládat další pokles cen, tak souhlasím s názorem ekonoma Pavla Kohouta, který prohlásil, že tato expektační teorie nemá empirické podložení, jinými slovy, že odložená spotřeba není dána tím, že by lidé očekávali další pokles cen, protože Češi jsou nejskeptičtější národ v Evropě a jako takový nikdy nebudou očekávat příznivé zprávy.

Takže, aby bylo více času na diskuzi, rád bych své úvodní slovo uzavřel konstatováním, že nechci přeceňovat roli vládní hospodářské politiky, tím méně roli prezidenta, při podpoře exportu a při lákání zahraničních investorů svým osobním kouzlem. Nicméně nedomnívám se, že by tato role byla v obou případech zcela minimální.

Přál bych si, aby se neopakovala situace na předchozím Žofínském fóru. Když jsem měl hlad, požádal jsem o obložený chlebíček, na Žofíně žádný obložený chlebíček neměli, poslali k Paukertovi a přinesli mně dva vynikající obložené chlebíčky. Paukert je ze známých myších důvodů uzavřený a já bych chtěl všem přítomným podnikatelům popřát, aby nenásledovali osud nejslavnějšího českého lahůdkářství, odkud odebíral obložené chlebíčky dokonce i prezident Masaryk.