Vážený pane Vaníčku, dámy a pánové,

předesílám, že toto téma jste mi předepsali vy, ne že bych si ho vymyslel sám. Nicméně, dobře víte, že jsem submisivní bytost, že podléhám vnějším tlakům, a že se nechám velmi snadno manipulovat. Takže jsem se nechal manipulovat i vámi a byl jsem samozřejmě přinucen o tomto tématu přemýšlet. Nechci tvrdit, že jsem měl připravené nějaké kategorické schéma, které bych Urbi et Orbi zjevil jako jasnou pravdu, a jak říkal Masaryk, myšlení bolí, takže díky vám jsem si prodělal určitou, nikoli příliš intenzivní, bolest.

Začal bych tím, že snad není zneužívanějšího pojmu, než je národní zájem. Každý politik, populista i nepopulista, se tímto pojmem zaklíná a někdy ani on sám neví, co to je, tím méně, aby to věděli jeho posluchači. Pokusme se proto, což vždy pozitivisté říkali, že je nejdůležitější definice pojmu, pokusme se definovat pojem národního zájmu a začněme ve vzdálené minulosti.

V té vzdálené minulosti, někdy ani ne příliš vzdálené, hlavní náplní národního zájmu byla teritoriální expanze. A nebyly to jenom velké státy. Byly to i malé státy, například Belgie nebo Holandsko, které budovaly své koloniální impéria, tím spíše pak státy veliké. Byl to i náš stát. Ve čtrnáctém století za Karla IV. součástí zemí koruny české se stalo Braniborsko a v Braniborsku byla taková malá nevýznamná vesnička, která se jmenovala Berlín. A když jsem se, to už je dost dávno, setkal s německým kancléřem Gerhardem Schrödrem, tak jsem mu říkal, Gerde a víš, že do mé země kdysi patřilo i tvoje hlavní město? A Gerd říkal, Miloši a nechceš si ten Berlín vzít zpátky? Nám totiž z toho státního nebo federálního rozpočtu ukrajuje takový kus peněz, že bychom se ho docela rádi zbavili, a já se svěšenými krovkami jsem musel tuto nabídku odmítnout, protože ani náš rozpočet není bezedný.

Pak přišla druhá fáze, která už nebyla tak zjevná, jako je třeba koloniální impérium, a to byla fáze takzvaných zájmových sfér. Do této fáze už Česká republika, řadící se podle našeho optimizmu, buď do kategorie malých nebo středních zemí, rozhodně nepatří. Patří do ní několik málo velmocí. Patří do ní samozřejmě Ruská federace, která stále ještě nemůže zapomenout na rozpad sovětského impéria a vytvořila pojem takzvaného blízkého zahraničí. Patří do ní Amerika, která stále považuje Latinskou Ameriku za takzvaný zadní dvorek Spojených států amerických. Možná, že bych našel ještě dvě nebo tři další země, ale důležité je, že Česká republika žádnou zájmovou sféru nemá a vzhledem ke své velikosti ani mít reálně nemůže.