Vážení ústavní činitelé, vážení páni generálové,

zase tady není ani jedna žena, ale co se dá dělat. Doufám, že nikdo z vás nebude příliš žárlit, když kromě poděkování a blahopřání k tomu, že jste se stali generály nebo jste byli povýšeni do vyšších hodností, zvláště ocením válečného veterána Emila Bočka, se kterým jsem strávil krásné 96. narozeniny, tedy nikoli svoje, ale jeho, a tehdy jsme se s panem generálem Opatou a panem ministrem Metnarem dohodli, že společně navrhneme jeho povýšení do funkce armádního generála. Pokud se nemýlím, tak jsou dnes dva armádní generálové, generál Opata a generál Boček. Páni generálové, až se dožijete 96 let, je možné, že v tomto případě i vás potká jmenování armádním generálem, ovšem už ve výslužbě.

Nyní mi dovolte několik slov. Vy dobře víte, že podporuji jako vrchní velitel ozbrojených sil úsilí české armády, aby zvýšila svoji bojeschopnost, aby vzrostly výdaje na rozumné, třikrát podtrhuji rozumné, investice do jejího vybavení, ale chtěl bych dnes zmínit něco jiného. Se znepokojením sleduji, jak naše mise v Afghánistánu je ohrožena vyjednáváním s Tálibánem, a jistá naivita těchto vyjednavačů, víra v čestné tálibánské, mi trochu připomíná vyjednávání s Hitlerem v 30. letech minulého století, takže mohu jen opakovat, co jsem říkal mnohokrát. S teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje. Jako důkaz úcty k boji našich vojáků s teroristy z Tálibánu bych vám chtěl oznámit, že letos udělím Medaili Za hrdinství poslednímu z padlých vojáků, byl to psovod, jak dobře víte, protože jsem nechtěl v jejím zármutku rušit jeho rodinu, a pevně doufám, že oběti těchto vojáků nebudou zmarněny vyjednáváním s teroristy.