Vážení spoluobčané,

prosím Vás, abychom na zahájení dnešního shromáždění uctili památku obětí islámských teroristických útoků v Paříži minutou ticha.

Děkuji Vám, a nyní mi dovolte, abych především poděkoval organizátorům tohoto shromáždění za pozvání, protože bychom si všichni měli v klidu a míru připomenout památku obou sedmnáctých listopadů, jak 17. listopadu 1939, tak 17. listopadu 1989. Co tato dvě výročí přes propast času padesáti let spojuje?

Myslím si, že jsou to dvě věci. Za prvé, nesouhlas našeho národa s okupací, ať už zjevnou v případě německé okupace, nebo špatně skrývanou, ale existující v případě okupace sovětské. Tento národ si zaslouží, aby si vládnul sám a aby mu nikdo, opakuji nikdo, z vnějšku nediktoval, co má a co nemá dělat. Ale druhá vzpomínka na oba sedmnácté listopady je možná stejně závažná. Tehdy lidé vyšli do ulic, aby protestovali proti manipulaci, aby protestovali proti tomu, že je jim vnucován jeden jediný správný názor, že jsou navlékáni do svěrací kazajky, názorové uniformy, a že nesmějí myslet jinak, než jim předepisuje ten, kdo jimi manipuluje.