Hovořím i diabeticích. Naštěstí je jejich nemoc už velmi dobře léčitelná. Jenže... asi právě proto, že je nemocných moc, tak se na diabeticích šetří. Například nárok na proplacení glukometru, který slouží k tomu, aby měli diabetici hladinu cukru pod kontrolou, tedy kapesní přístroje k orientačnímu měření glykemie z kapilární krve, je pouze jednou za deset let. Ano, čtete správně.  Jednou za deset let. Že nemůže takovou dobu vydržet, a že jeho parametry jsou pryč za rok až dva, nikoho nezajímá. Jsi nemocný, tak plať. Bez ohledu třeba i na to, že dieta, kterou musí diabetici držet, je sama o sobě drahá.

A to nehovořím o tom, že ten nárok mají jen ti, co si aplikují inzulín, tedy skupina, která bez něj zatím vydrží, nárok nemá vůbec. A ta by právě se měla nejvíce "hlídat", aby do inzulínu, což je nepochybně nejen méně příjemná, ale také drahá léčba, nespadla taky. Takže by si nemocní měli měřit hladinu cukru v krvi, ale většinou to nedělají, protože si to měření musí prostě hradit sami. Tedy musí si hradit nákup glukometru. To si raději koupí tu dietu.

Proč? Protože většina nemocných diabetem jsou důchodového věku. Nebo věku důchovému blízkého. Tedy počítá každou korunu. A na ty se zapomíná skoro vždycky. Jen před volbami se začne vykřikovat něco o zvýšení důchodů. Ale zpět k cukrovce.  

Nastal tedy čas na to, abychom se o diabetiky začali starat. Je to důležité i proto, že se tím předchází závažnějším formám nemoci, které pak stojí stát mnohem více peněz. Kdyby tedy tomu stát předcházel, tak udělá jen dobře - tedy pomůže nejen těm diabetikům, ale i sobě sám.