„Západní“ narativ se konstruoval jako obžaloba Sovětského svazu, jako obvinění z šíření komunistické ideologie z východu na západ. Podíl Sovětského svazu na porážce fašismu byl tak umenšován a plíživě se začala do veřejné debaty podsouvat myšlenka, že tažení Rudé armády nemělo za cíl osvobozovat, ale okupovat. Padla železná opona a historie druhé světové války dostala dva různé kabáty.

Když se opona zvedla, jako by se potkaly dva světy s úplně jinou historickou zkušeností. Historii v tu chvíli poražených přelila vlna historické interpretace psané vítězi. Přejmenovaly se ulice, mosty, školy. Za své vzaly i názvy nesoucí jména hrdinů padlých za druhé světové války, a to je pro jejich náležitost ke komunistickému hnutí.

Sametová euforie po čase vychladla a místa paměti, na která si v 90. letech nikdo netroufl nebo se na ně zapomnělo, mohla v tichosti přežit až do roku 2022, kdy vygradovaly události na Ukrajině. Tehdy se zvedla vlna nenávisti ke všemu ruskému a v důsledku toho i sovětskému. A začalo nové kolo poškozování, přepisování a mazání historie. Naší národní historie. Naší kolektivní paměti. Naší národní identity.

Mnoho soch a pamětních desek se zachránit nepodařilo. Praha přišla o Koněva i pamětní desku ze zdi Staroměstské radnice, kterou v roce 1946 odhalil tehdejší prezident Beneš. Novodobé obrazoborectví však nezasáhlo zdaleka jen liberální Prahu. V Litoměřicích právě dnes hoří zápas proti přepisování historie, který tamní obyvatelé hodlají vyhrát.