Račok: Klíčem jsem Havlovi nezvonil, dnes jsem na to hrdý

Jak jste se chovali vy před listopadem 89. To jste si netroufli nic kritizovat. Ted mají kritikové plné huby negativních výrazu, ale to pozitivní berou za samozřejmě. Uvědomte si, že většina dnešních politiku jsou Husákovi a Jakešovi pohrobci. Mimo to problémy s politiky jsou ve všech zemích.

Ne, nechci lít špínu na tento stát za každou cenu. Je to můj domov, narodil jsem se tady, je to má vlast, je to symbol, pro který trpěli mí rodiče, trpěla celá rodina. Pro tuto zem, vlast, dal otec to nejcennější, co měl a nikdy jí nezradil. Přesto byl v 50. letech minulého století prohlášen za vlastizrádce. Maminka musela opustit práci v nemocnici a byla nasazená jako pomocná dělnice do strojírenského závodu. Dál psát nemusím. Každý pochopí, že to šlo s námi celý život.

Ne, nechci lít špínu na tento stát. Je to má rodná zem, má vlast. Nestydím se za to, že jsem Čech, jsem na to naopak velmi hrdý. Národní tradice a historie jsou pro mne něčím, jako voda a sůl potřebná pro život. Mám radost z každého úspěchu Čechů – Moravanů – Slezanů, zrovna tak vnímám každou prohru, bolest, strádání.Mým snem je stát moderní demokracie, spravedlivý ve všem a ke všem.

Nedávno jsme se doma bavili, že již dlouho nedávali v televizi zábavný pořad: „ O ZLATOU MŘÍŽ“. Nejmladší dcera se na nás podívala a řekla, a proč, když na něm nebylo vůbec nic zajímavého. Podívali jsme se na sebe se ženou, a dál jsme to již nekomentovali.

Tedy jak to vlastně s námi bylo, s těmi Husákovými a Jakešovými pohrobky.

Narodil jsem se v roce 1958. Otec a maminka do našeho kraje přišli s frontou za II. světové války. Do roku 1947 byl u mých rodičů na bytě major anglické armády jako zpravodajec. Před únorem 1948 odjel a nabízel rodičům odchod do Anglie. To rodiče odmítli. Když jsem se narodil, tak na můj křest přijeli do města ambasadoři z USA a dodrželi mne na rukou. To v těchto letech se rovnalo zradě. Domnívám se, že to byla veliká odvaha a protest ze strany rodičů. V té době již značně pronásledovaných, utlačovaných a diskriminovaných. Pak přišel rok 1964, já nastoupil do první třídy. Maminka jako věřící mne dala na nepovinný předmět katechizmus katolického náboženství. Dostal jsem od pana faráře bibli a křížek. Večer přišli koženokabátníci a řekli mamince, že mne buď dá do jisker, anebo mne dají na převýchovu do dětského domova. Druhý den jsem vrátil panu faráři bibli a křížek, a dali mi pionýrský šátek na krk. Mnohdy, abychom měli na chleba a na uhlí, jsem chodil mamince pomáhat na směny, balit konstrukce stojanů. V roce 1966 přišli koženokabátníci a řekli rodičům, že buď se rozvedou, anebo že mne a bratra dají na převýchovu. Tatínek vstal od stolu, pohladil maminku po tváři a řekl, „ Johanko, víš, že Vás mám rád, rozvedeme se“. V roce 1968 si přijeli pro otce a odvezli jej. V roce 1969 nám koženokabátníci přivezli úmrtní list a řekli, nezajímejte se o to, na co manžel zemřel a kde je pochován. Jinak dáme kluky do dětského domova. Bylo by mnoho krutých příběhů, které bych mohl napsat, co jsme prožili. Byla by to kniha.

V roce 1978 jsem nastoupil do zdravotnictví. Primář nemocnice a další mi umožnili začít studovat na SZŠ. Tenkrát za mnou přišel češtinář, kterému jsme říkali – Otec vlasti a řekl:
“ Láďo, musíš být vzorný a učit se. Dostali jsme pokyn, že při sebemenším problému, Tě musíme vyloučit ze školy“. Myslím, že to bylo v roce 1978, kdy jsem vstoupil do SSM a ta mě vyslala do místního výboru SSM města. Nebyli jsme žádní fanatici. Pomáhal jsem klukům zakládat rockové kapely, začali pořádat diskotéky apod. Pracoval jsem s dětmi, odmítal je učit o Leninovi a dalším, co tehdejší režim vyžadoval. Chodili jsme do lesa, učil jsem je znát stopy, rozdělávat oheň na sněhu, chápat pojem přátelství, lásku k rodné zemi. To vše se tenkrát vnímalo, jako propagace západu a našinci to přidělalo další škraloup v posudku. Celkem jsem byl za celou éru třikrát podmínečně vyloučen z řad SSM. Nikdy jsem netvrdil na přání někoho, že dveře jsou bílé, když byly černé. Maminka mi vždy kladla na srdce, abych komunistům nevěřil, učila mne přežít. Zároveň jsem byl třikrát navržen nemocniční organizací do KSČ. Nikdy jsem nebyl přijat, a to ani za kandidáta, protože jsem nevyhovoval. V roce 1982 přišel do naší nemocnice mladý chirurg MUDr. Milan Procházka. Stali jsme se velikými přáteli. Docházel k nám do rodiny, a maminka si jej zamilovala jako vlastního syna. V roce 1986 za mnou Milan přišel, a řekl, Láďo, musíš mi pomoci. Musím odtud pryč, nebo se zastřelím. Věděl jsem, že jako myslivec má zbraň, věděl jsem, že je to můj přítel, bratr. Nabízel mi, abych odešel, ale v té době to už nešlo, měl jsem rodinu a ženu, kterou miluji dodnes. Říkal jsem mu, Milane, Ty odjedeš, a mne zavřou. Neboj se, je to zařízené. Orazítkoval jsem mu razítkem SSM doložku a podepsal. On přes Jugoslávii přeběhl. Odjel do Johannesburgu, kde se začal velmi úspěšně věnovat kardiochirurgii. Dlouho mi psal, dopisy mi vždy chodili otevřené. Přesto, že byl vynikající řidič, měl autonehodu, při které zahynul. Dodnes tomu nevěřím. Ale to je jiná kapitola. Po jeho odjezdu byl předložen první návrh na kandidáta za KSČ, ten neprošel, ale otupil ostří, které proti mně bylo namířeno. V roce 1987 za mnou přišel další mladý chirurg MUDr. Arnošt Böhm. Přišel a řekl, víš, Láďo, o ni mi zakazují se s tebou stýkat a mluvit. Musíš mi pomoci utéct, v západním Berlíně mám příbuzné. Tak jsem mu pomohl obdobným způsobem. Dostal jsem se ještě do většího tlaku. A to jsme čekali již druhé dítě. Žena, kterou mi seslal snad sám bůh, mi byla vždy velikou oporou. Následně přišel druhý návrh na kandidáta KSČ se stejným výsledkem. Když komunisti v roce 1988 zrušili MDŽ, tak jsem na protest uspořádal v klášterní vinárně MDŽ pro všechny sestřičky z nemocnice. Byl jsem obviněn z pronevěry. Když si mne pozvali na koberec na OV KSČ k ideologickému tajemníkovi, tak na mne řval, že zmáčkne tento knoflík, a už se nevrátím. Já mu v klidu odpověděl, že může. Ale zítra vyjde ve Svobodné Evropě celý článek a pravda. Blafoval jsem. Takové konekce jsem neměl. Přesto mne pustili a já přijel ke své rodině. V roce 1989 v dubnu proběhla okresní konference SSM. To už jsem byl tvrdě hlídaný. Kandidoval jsem za deset organizací z okresu. Tajná 5 odhalila, a kandidátku zrušila. Když jsem přijel na konferenci, tak už tam na mne čekali. Ukázal jsem jim doklady, tak mě pustili. Na konferenci jsem vystoupil s projevem, jehož obsah byl zdrcující. Obvinil jsem režim, že nám mladým lidem lžou, neplní volební sliby a mnoho dalšího. Tehdejší vedoucí tajemník OV KSČ na mne do mikrofonu řval, že mne zničí, že nenajdu práci v okrese, že zneužívám mladé lidi. Během tří týdnu za mnou vedoucí tajemník OV KSČ přijel osobně dvakrát. Nabízel mi místo na okrese, když opustím opoziční skupinu okresu, to jsem odmítl. Výsledek se dostavil takový, jak vedoucí tajemník slíbil na konferenci. A ono to tak dopadlo. Nejednou se kolem mne začali dít doopravdy divné věci. Hrozilo, že by mi někdo mohl přišít, že jsem někomu ublížil. Tehdy si mne zavolal můj primář a řekl, Láďo, „ já se komunistů nebojím, my jsme si tě tady vychovali a ty sem patříš“. Tehdy mi poprvé v životě vyhrkli slzy, nejraději bych primáře objal, ale pro ne to byla autorita, které děkuji za mnohé, co dnes umím.

Odpověděl jsem, „ pane primáři, to je složitější, já musím odejít, nechci, aby se kvůli mně někdo dostal do maléru“. Upustil jsem práci, kterou miluji. To jsme čekali již třetího potomka a já nemohl najít práci. Nakonec mi pomohli řadoví komunisté ze strojírenského závodu a já tam nastoupil. Po pěti měsících za mnou přišel ředitel podniku, a řekl, že je zle. Že kvůli mně, jdou i po něm. Přeskočil jsem dál, a začal dělat mistr u výroby svetrů, o čem jsem tedy již vůbec nic nevěděl. V lednu v roce 1990 jsem se vrátil ke svému oboru do jiné nemocnice v okrese. S tehdejším panem primářem, který byl myšlením západního demokrata, jsem si velmi oblíbil. Jednou mi při službě řekl, že neví co se děje. Ale několik měsíců po revoluci mu volají bývalí potentáti a prý mu vyhrožují, jestli mne nepropustí, že toho bude litovat. Nepropustil mne. Uplynulo mnoho let, pro mne se mnoho ale nezměnilo. Když mne po roce propouštěl ředitel školy údajně pro snižování studentů, tak mezi zuby prohodil větu, která mi řekla vše: „ zasraná politika a komunisti“. Dnes jsem se vrátil ke své profesi, vedení mi umožňuje studovat a vzdělávat se. Poznal mnoho skvělých lidí. Bývalí žáci a studenti jsou se mnou i nadále v kontaktu, protože to pro mne byli vždy má srdíčka, zrovna tak, jako jsou mí kolegové a kolegyně na pracovišti.

Tak takoví jsme byli, bylo nás mnoho těmi Husákovými a Jakešovými pohrobky. Až mne vlast povolá, nezalezu, budu první, a dám jí vše. Může si o tom myslet, kdo chce, co chce. Může si myslet , že jsem naivní snílek, ale lásku k rodné hroudě, mé zemi a vlasti, Českému lvu mi nikdo nevyrve, leda že by mi vyrval srdce.

O mnoho let později jsem si přečetl tento článek, který mi dal za pravdu, že bylo dobře, že jsem nezvonil klíčem pro Havla. To nenapsala propaganda, to psali lidé z Charty.

Jiří Wolf: Opilec Václav Havel

(zveřejněno 21. prosince 2009 ZDE)

Když byl Václav Havel ze zdravotních důvodů propuštěn z Borů (míním, že to bylo v roce 1983, tedy v roce, kdy jsem byl znovu zatčen a poslán do kriminálu), pracoval jsem u Dopravního podniku Metro a to na stanici Kačerov. Měl jsem krásnou a slušivou uniformu dozorčího v barvě hnědé a abych řekl pravdu, měl jsem s ní u ženských úspěchy. Takhle jednou po práci, míním, že to bylo na jaře, jsem s velkou námahou nakoupil nedostatkové ovoce a šel za Václavem Havlem na internu do nemocnice Pod Petřínem. Prý už mu je po tom zápalu plic lépe a může přijímat návštěvy rodinných příslušníků a přátel. To jsem se dozvěděl od Aničky Šabatové.

Maroda jsem našel na nemocniční chodbě, kterak tam seděl obklopen chumlem přátel a rodinou na bílé lavici, celý chudák zbědovaný a hubený. Tak jsme tiše kecali o všem možném, anžto v nemocničním županu obejdovali na chodbě dva „důkladně zamaskovaní“ tajní. Já marodovi předal ovoce, však Václavovi to radost neudělalo. Olga mne poprosila, abych skočil do pokoje Vaška a vyčistil jeho stolek a lůžko od alkoholu. Podala mi velkou igelitovou tašku a řekla: “Jiří, hlavně se tam dostaň nenápadně, ať nemá Vašek žádné podezření.” S tím, že si musím odskočit na záchod jsem úspěšně dorazil do jeho pokoje a začal důkladně očisťovat jeho nemocniční lůžko od pekelného zlořádu.

Jen pod matrací bylo na dvacet lahviček tvrdého alkoholu, pod polštářem jich bylo napěchováno pět a noční stolek byl nacpán chlastem, že mi ta igelitka od Olgy nestačila. Nakonec jsem ty l “vitamínové” dárečky od jeho přátel musel cpát do služebního kabátu. Už jsem se chtěl vydat z pokoje nazpět na chodbu ku přátelům, když tu znenadání stál u mne Václav, který asi vytušil, co jsem s jeho ženou upekl za lumpárnu! Řekl jsem mu: “Vašku, Václave, to Tvoje dušinka Olga nařídila, já za nic nemohu, s ní si to vyřiď. Uznej, ten chlast Tě zničí, a potom, vždyť jsi vážně nemocen a potřebuješ se především uzdravit. Havel na mne vrhl prosebné oči: “Jirko, nech mi tu alespoň jednu malou lahvinku, prosím, chceš, abych Tě poprosil na kolenou, nech mi tu jen jednu jedinou”. Těm jeho smutným kukadlům alkoholika se prostě nadalo odolat a jednu láhev rumíčku jsem mu strčil pod polštář.

Proč to píši. Nedokáži si představit, kolik tvrdé měny, našich peněz atd.. se vydalo na mejdany, kdy chlast v bytech lepších disidentů tekl doslova proudem, kdy se platilo za narvané hospody, kdy si šlechta Charty užívala peněz a vyloženě rozkrádala a rozhazovala peníze o které venku žádala pro naše rodiny, balíčky do kriminálů atd. Své o tom ví i Petr Cibulka a další vězni svědomí, kteří se dostávali do vězení. Nebylo nás po těch kriminálech mnoho, ale peněz na nás se posílalo z celého západního demokratického světa a to hodně. Jednalo se o velké finanční částky, o které se disent dělil dokonce s režimem pěkně na půl! Do dnešního dne nedokázal Havel odpovědět prof. Janouchovi na otázku: Kam, že se poděly všechny peníze, které ze zahraničí posílal do tehdejšího Československa? To by především zajímalo bývalé politické vězně. A nešlo jen o peníze od profesora Janoucha, ale i od křesťanských organizacích atd.

Chcípali jsme ve vazbách, co hladu jsme tam zažili, do pracovních táborů jsme šli zesláblí s podváhou a nemohli řádně plnit tvrdé výkonové normy, rozesílali jsme na všechny strany žádosti o nějaké peníze na nákup jídla, rozesílali jsme balíčenky s prosbou o zaslání dvukilového potravinového balíčku s nějakým jídlem, že máme hlad. Jídla ve vězení bylo málo a věru špatné. Polovina zubů se mi v puse rozsypala, hlady jsem šílel. A kdo si vzpomněl? Dostal jsem za dva roky vazby jen jeden balíček od Aničky Šabatové! Havel mi mohl poslat do vazby v Ruzyň na mé konto peníze – i další z té šlechty! Mohli zfalšovat odesílatele a peníze bych na vazbě dostal, ale nikdo mi nic neposlal. Ani ubohou jednu korunu!

V bytech šlechty Charty se jídlo nakupovalo výhradně v Tuzexu! Každý svátek v těchto rodinách, narozeniny a jiné slavnosti, to vše se odbývalo v neuvěřitelných žranicích a chlastu! Přístup k penězům z venku měl ale jen někdo. To si tahle parta hyen dobře hlídala a nikoho dalšího mezi sebe nebrala. Havel a jeho parta, tyto hyeny dál prosila Západ, že peněz je málo, a o další a další peníze na advokáty žádala – povětšinou jsme měli ex offo – na balíčky atd. pro nás politické vězně. Jako prasata žila tahle parta, šlechta Charty 77 z našeho hladu, utrpení a sociální bídy! To se nikdy neodpouští! Patolízalové dostávali peníze ze západu na chlast a děvky! Jednalo se převážně o peníze, které měli končit v rodinách politických vězňů, aby nedocházelo k rozpadům manželství z finančních důvodů.

Celá tahle banda, spojená tak morální kolektivní vinou, dostala pak od Havla koryta. Skuteční bojovníci proti totalitě nedostali po roce 1989 nic! Byla tu vážná obava, že by tito militantní antikomunisté požadovali legálního zrušení KSČ a to podle dokumentu OSN z roku 1948, že by požadovali potrestání zločinců, odebrání jejich nakradených majetků, zákaz práce komunistů v justici, policii, atd. A pan V. Havel se přece na své tajné návštěvě v Moskvě – ještě před 17. listopadem 1989 – dohodl s tamní mocí, že k něčemu takovému nedojde. Proto si Moskva zvolila opilce Havla za nového prezidenta, člověka, který je ochoten ke “kompromisům”, tedy zrady na vlastním národu, slabocha a megalomana, schopného podvádět, lhát a zapírat. K této morální deformaci inklinují především opilci! Pamatuji si, jak za totality objížděli kriminály záhadní mužíci v drahých oblecích s ruským přízvukem a prováděli s námi pohovory na téma: “Kdyby v této zemi došlo ke změně režimu..” Jen sondovali, jak jsme na tom s morálkou, jestli jsme ochotni zradit své ideály.

L.P. 1990. Psal mi z USA spoluautor připravované knížky k vydání “Dobrý voják Wolf” Stuart Rawlings, že by nutně potřeboval fotku pana prezidenta a moji maličkosti do knížečky, která má již vyjíti a že kvůli tomu musí urychleně letecky do Prahy. Já z toho nadšený zrovna moc nebyl, arciž knížečka měla být o mně a ne o V. H., ale Stuart mne ku focení nakonec v Praze přemluvil.

Setkání s bývalým panem prezidentem se uskutečnilo ve velmi krátké době v Rybárně. Jak ješita zjistil, že se bude fotit do USA, schůzku značně urychlil. Rybárna je, čtenáři, malá restaurace přímo pod okny domu Václava Havla hned u břehu královského vodotoče Vltavského. V restauraci, která byla vyhrazena jen pro pana prezidenta , tam již seděl pan kancléř, osobní miláček Sašenka, který se po bývalé člence KSČ paní R. Klímové stal velvyslancem v USA. Dále u stolu bylo několik přátel pana Havla a pár goril (StB) z jeho doprovodu.

Václav se u stolu líbezně usmíval a decentně lžičkou ujídal ze zmrzlinového poháru. Bylo na něm vidět, že mu chutná. Mr. Stuart udělal rychle pár snímků a objednal si kávu. Já peníze neměl a proto jsem vedle Havla seděl na suchu. Přítomná Olga, tedy jeho manželka, byla nadmíru spokojená, že manžílek není zase ožratý jako dělo a tudíž mají v rodině velký svátek. Aby ne, když si svého opilce dobře hlídala, aby se jako ničeho, co zavánělo alkoholem nenapil. Václav si objednal už třetí zmrzku a opět na něm bylo vidět, že mu pohár s jahůdkou chutná. “No vidíš, Václave, že to jde i bez toho chlastu”, chválila svého abstinujícího manžílka Oluška.

Václav se mne ptal, co dělám a jak se vůbec mám. “Díky tvému nařízení, Vašku, že Wolf nesmí dostat žádnou práci v KC OF, ani jinou funkci, se mám fakt blbě. Ale to asi víš, ne? Bydlím dál v přístřešku za Jedličkárnou, v jedné malinké hygienicky závadné místnosti, a dál hážu lopatou uhlí do kotle.” Tak jsem mu řekl popravdě, jak si náramně žiji. “Chceš snad, Vašku, popřít, že jsi nevydal ten příkaz o mé osobě a o dalších, jako je Petr Cibulka, Ruda Battěk… abys jen ty vynikl, likvidovals kolem sebe, megalomane, nejlepší lidi a ještě máš tu drzost se mne ptát, jak já se mám?“ Byl jsem pěkně naštván. „Jdu pryč! Nebýt tady Stuarta, tak jsem k tomu focení nesvolil! Doprdele, co tu vůbec dělám! Jdu domů!”

Václav se mezi tím zvedl ze židle, začal se omlouvat a něco breptal, že musí někam nutně jít, potom udělal krok kupředu, však náhle přepadl přes židli, která stála před ním. Válel se tam pan prezident na zemi jako pytel ovsa! Paní Olga vyskočila ze židle a hnala se k ležícímu manžílkovi. Přičichla k jeho ústům, potom běžela k tomu zmrzlinovému poháru, také ho očuchala a už věděla, která bije! “Kdo mu do toho poháru nalil vodku!? Kdo to byl!? Dala jsem výslovný zákaz nedávat mu chlast!” zaječela paní prezidentová, poté běžela do kuchyně a tam vlastnoručně profackovala chudáka číšníka, jenž opilému Vaškovi nosil ty dobré “zmrzlinové poháry”.

To fackování bylo z kuchyně zřetelně slyšet až do restaurace. Mezi tím hlava státu pomalu a vrávorajíc vstávala z podlahy a usedla na židli, kterou mu přistrčil pan kancléř. Doprovod a ochranka pana prezidenta se opravdu skvěle bavila. Jen pan kancléř, jako správný šlechtic se nesmál a s kamennou tváří pomáhal malému opilci ven z rybárny. Za celou tou bandou vyběhla nasupěná stíhačka, která svého Vašíka zase neuhlídala. “Tak tohle sis měl, Stuarte” vyfotit. Jak se náš ožrala povaluje po zemi jako čuně. Jó, to minule jsi ho, Stuarte, mohl vidět u něj v bytě . Nejenom nádherně opilého, ale ke všemu ještě pěkně pozvraceného!”

Můj kamarád z Kalifornie si v Praze udělal svůj vlastní obrázek o člověku, kterého obdivuje celý svět. Na tohle focení se opravdu nezapomíná a jsem rád, že k němu nakonec po mém velkém zdráhání došlo. Petr Cibulka tomuto člověku jednou u soudu řekl: “Vašku, jsi prase!” a měl a dodnes má pravdu..

Já to cibulkovské tričko s tím nápisem “Vašku, jsi prase”, ještě mám a občas ho na sebe vezmu a také hrdě na veřejnosti nosím. Vím totiž, proč. On ten Cibulka v podstatě perfektně vystihl, jaký opravdu pan Havel po té morální stránce je.

Václava Havla jsem nikdy za svého kamaráda nepovažoval. Byl to podrazák a já s ním skončil už v den, kdy se nechal propustit z vězení v květnu 1989 na podmínku. Podle interního předpisu ministerstva vnitra – tento předpis se vztahoval na celý východní blok- propuštěn z vazby, z výkonu trestu odnětí svobody na podmínku či ze zdravotních důvodů nebo na prezidentskou milost mohl být odsouzený, jen v tom případě, že podepsal spolupráci s StB nebo jinou složkou MV. Neexistovala výjimka! Stačí se jen podívat do materiálu VONSu, kolik disidentů bylo propuštěno z vazby a z výkonu trestu na tento zrádcovský “pardon”! Nic totiž není zadarmo. Ani svoboda a každý si ji cení jinak! Doslova mne uráží, když mne někdo spojuje s opilcem a zločincem Havlem, či dokonce spojuje mou s jeho bezcharakterní osobu! Lumpovi Havlovi jsem nikdy nevěřil, ostatně alkoholikům a mužům, kteří se pusinkují s jinými chlapci se opravdu věřit nedá. Lehce se totiž dají vydírat a se svou morálkou jsou na štíru. Bratrům Havlíčkům se obecně v Chartě dokonce říkalo teplí bratři. Jako první s tím přišla paní Kamila Bendová z Karlova náměstí.

Jednou jsem si k ní přišel pro nějaké peníze. Potřeboval jsem na nákup fotografického materiálu, abych mohl ofotit dokumenty a poslat na Západ do exilového tisku. Měl jsem také hlad a prosil paní Kamilu, aby mi něco přidala na jídlo. Převážně se u ní stavovili lidé ze Západu, z křesťanských charit. Uváděla je do pokoje hned vedle vchodových dveří. Když vítal manžel byl vždy a výhradně v obrovských trenýrkách. V pokoji byl dětmi naschvál zničený a rozpadající se starý nábytek. Křesla, skříně – dobrá finta – umocňovaly dojem otřesné bídy, ve které paní Kamila žije s velkým počtem dětí. Každá návštěva ze Západu pak byla velmi štědrá. Za darované peníze se nový nábytek zásadně nekupoval. Starý poničený nábytek dál věrně sloužil jako kulisa bídy, ve které musí rodina žít! Tenkrát křesťanka paní Kamila otevřela velkou zásuvku u amerického psacího stolu a ta zásuvka byla narvaná západní měnou. Vytáhla 100 bonů a dala mi je. Potom nemohla tu zásuvku zavřít. Musel jsem s tím zavíráním zásuvky pomoci, tak byla narvaná penězi. Co se dál s těmi penězi dělo, nikdo neví. To ponecháme na svědomí paní Kamily. Vím jen, že tato šlechta si za peněžní dary opravovala své chatičky, chalupy atd., a to dá rozum, že na chudáky v kriminálech se potom peněz nedostávalo! Navzdory tomu, že jsem paní Kamile z vazby přes advokátku vzkázal, aby mi něco málo peněz poslala do vězení, že mám hlad. Bohatá paní Kamila – jedna z těch, která měla ve šlechtě přístup k penězům – mi ale nic neposlala. Asi si myslela, že mám ve vazbě dobré zaopatření! Po roce 89 mi řekla, že kdyby ona svým jménem poslala na moje jméno peníze do vazby, mohla by být charta 77 obviněna z toho, že financuje nepřátele socialismu a že by to vrhalo špatný stín na Chartu jako takovou a že i ona by mohla skončit ve vězení. Když jsem jí řekl, že na složenku nemusela vůbec uvádět své jméno prohlásila, že by jí mohl někdo na poště vidět: „Vždyť víš, všude má režim své lidi, a to i na poště, jak posílám peníze.“ Byl jsem smuten, když jsem viděl, jaké mají disidenti výmluvy! Jen aby nemuseli naplňovat svou křesťanskou povinnost.

Podobné se odehrávalo ve všech rodinách, kde se držel tak zvaný bank, tedy u lidí, kteří měli přístup k penězům. Pamatuji si, jak jsem jako šílený lítal po Praze, po bytech disidentů a sháněl peníze na balíček pro Jitku, která byla zatčena v souvislosti se skupinou SRA (Jan Wunsch). Zadarmo přepisovala dokumenty Solidarity z Polska. To vše se rozšiřovalo. Její maminka byla v plném invalidním důchodu a měla ještě jednu dceru. Na potravinový balíček prostě peněz neměla! Všude jsem byl odmítán a to i u Havlů! Až Anička Šabatová mi dala na ten balíček. Maminka Jitky plakala dojetím, že jí může za 100 bonů poslat hned dva balíčky s jídlem. To byl ten skutečný boj! Shánět pro lidi v kriminálech peníze, na kterých seděli hyeny! Peníze pro Jitku jsem ale od nikoho nedostal a já sám jsem kolikrát neměl na svobodě co jíst sám. Všechno jsem dával do focení. Potom jsem zjistil, že moje fotky v zahraničí signoval někdo úplně jiný! Zase bych zvracel, když si na to vzpomenu.

Nic se ale nedělalo zadarmo. “Funkce” v disentu se rozdávali jen ze známosti. Nejvíc jich měli bývalí komunisté, nebo děti bolševiků. Za funkci mluvčího Charty se bral tučný plat ve tvrdé měně a stejné tomu bylo u dalších menších funkcí. O dobře placenou funkci byla rvačka a tak o intrikaření a pomlouvání nebyla nouze. Dělalo se mi z toho špatně!

Havla jako alkoholika znala přece celá Praha. Když se vracel po roce 89 z Německa, kde byla podepsána mírová dohoda, byla celá, tehdy ještě československá delegace, vyložená z letadla na starém ruzyňském letišti jako pytle brambor. Všichni totálně pod parou. Při další návštěvě v Německu musel být Havel převezen do tamní nemocníce. Venku se o tom v tisku svobodně psalo, ale doma se nesmělo napsat nic. Fungovala přísná autocenzura médií! Ano, byla to otrava alkoholem! Tak psal západní tisk!

Pamatuji se, ještě před rokem 89, když jsem jednou přišel k Havlům, abych tam vyžebral nějaké peníze na manželku Jana Wunsche. Věrka Novotná zůstala sama, manžel ve vazbě, dostal potom 3 roky kriminálu, ona s kojencem a bez koruny. Od režimu nemohla očekávat pomoc a tak jsem lítal a opět sháněl peníze. Paní Olga Havlová nebyla doma, aby své „malé dítě“, Vašíčka uhlídala od alkoholu. Nu, její Vašíček se tam válel na zemi celý od zvratků a pusinkoval se tam s chlapcem, kterého pak udělal velvyslancem v USA. Opravdu nechutný pohled! Odešel jsem z tohoto bytu a navštívil Václava znovu. Bylo to o týden později. Nedal mi nic. “Ať se sama o sebe postará!” To byla jeho slova. Nevěřil jsem svým vlastním uším. Tohle mi do očí řekl velký bojovník za lidská práva!

Havel, a to se o něm ví i v zahraničí, je přímo chamtivý po všech cenách a vyznamenáních. Jeho zatím nedosažitelným snem je získat Nobelovu cenu za mír a nebo za literaturu. Není soudný a už vůbec není čestný člověk. Všechno je jen přetvářka a pokrytectví. Jeho ego sleduje pouze vlastní zájmy.

Všichni z HOSu (Hnutí za občanskou svobodu) jsme krátce po roce 1989 protestovali proti tomu, že se ve Zlaté, Karlově uličce a na Karlově mostě propaguje bolševismus tím nejhnusnějším způsobem a to na veřejnosti prodejem ruských hadrů, čepic-ušanek, hodinek a odznaků-metálů, a jiné výprodeje z bývalé Sovětské armády. Náš protest nebyl nikde vyslyšen, prý neexistuje zákon, který by takovou propagaci komunismu zakazoval.

A pak jsme zjistili, že “čepičáři” mají nad sebou ochrannou ruku a to přímo z Hradu! Každý čepičář, který chtěl v centru Prahy prodávat ten hnus, musel se nejprve na úřadě Prahy 1 –

jenž vydával povolenky k záboru místa pro prodejce vždy na čtvrt roku – prokázat složenkou 30 tisíc korun, které musel pan žadatel poslat na Nadaci paní Olgy Havlové! Teprve po předložení takového platebního dokladu – poštovního ústřižku – bylo čepičáři dovoleno, aby zaplatil Praze 1 za zábor na čtvrt roku a bylo mu vydáno povolení k prodeji s přesným vymezením místa. Jen ze Staroměstského náměstí až na Hrad těch čepičářů bylo na 60! Já jsem takovou složenku od jednoho čepičáře získal za lahvičku rumu, ofotil ji, napsal kritický článek “Za úplatu Nadaci Olgy Havlové budou možná povoleny k prodeji i drogy” a vše předal následně do ČTK, byť jsem to nabízel k otištění všemu tehdejšímu tisku.

Nikdo se však neodvážil něco takového vydat. Národ nechtěl slyšet pravdu, jak se krade, kšeftuje, korupčí, asi proto, že kradl a podváděl v tomto státě snad každý! Milejší mu byla lež, jak se budeme mít krásně a že je potřeba si jen utáhnout opasek. Já dnes říkám: Zlatý internet, kdy může svobodný člověk psát a šířit pravdu a nemusí se doprošovat poseroutků a zbabělců, zda mu kritický článek vydají, či nikoli.

Jediné Rudé Krávo vydávalo v té pohnuté době všechno a za to P. Cibulkovi patří dík. Proč o těch čepičářích vlastně dnes píši. Napsalo mi hodně lidí, že jsem po roce 1989 proti komunistům nic nedělal, a nyní, že jsem generál. Když tisk odmítá vydat jediný článek o pravdě, který se bojí zveřejnit, potom těch pár opravdových bojovníků nemůže nikdo slyšet. Málo lidem je asi seznámeno, že se ještě po roce 1989 dál MUSELO prostě psát samizdatově. Autocenzura byla snad všude.

Strach novinářů vydat něco proti Hradu, byť i sebemenší kritiku, svazovalo ruce i všem knižním vydavatelům. Knížky mnohých disidentů (býv. samizdaty) se soukromě tiskly soukromě z dosahu Prahy! Pravda se vydávala v samizdatech dál až do roku 1995! Příklad byl pravdou šílený Pepino Marci z Prahy. On moje články vydával a rozšiřoval a vydával i jiné “svobodné” autory. V podstatě jsme na tom byli stejně jako před rokem 89. Venku za hranicemi Česka se lidé v emigraci ještě dnes mylně a především hloupě domnívali a domnívají, že příchodem roku 89 se vše v tehdejších Československu změnilo ku svobodě.

Ano, byla tu svoboda slova, ale nikdo tu svobodu, tedy pravdu nechtěl slyšet a už vůbec ne vydávat. Média nasazovala lidem růžová sklíčka naděje, a mezi tím se potichoučku kradlo v miliónech! Teprve, až když přišel bulvár, televize Nova se tento národ pomalu probouzel ze snění, či spíše bych měl napsat z kocoviny, a s hrůzou zjišťoval, jaká je otřesná realita! Že se dál jen lhalo, že nám dál vládnou komunisté a jsou v podstatě zásluhou koktavého Vaška stále u moci!

Vyprávěl mi jeden člověk z oné zmiňované Nadace paní Olgy, že když přišla do Čech ze Západu nějaká nabídka ku pomoci – povětšinou se jednalo zdravotnické zařízení – všechny takové nabídky muselo ministerstvo zdravotnictví posílat nejdříve paní Olze a byla to ona, kdo vyřizoval všechny ty humanitární nabídky. Jen ona v této zemi měla na tom všem zásluhy, že jedině její Nadace zařídila to, či ono, že vše sehnala a obstarala pro děti.

(zdroj: ZDE)

Přál bych si, aby každý politik, začal hrát hlavně na hřišti, kterému se říká Česká republika. Aby hájil její zájmy a jejího lidu. Aby každý politik si uvědomil, že služba vlasti, je služba národu. Aby každý přesně věděl, jaké jsou jeho povinnosti a práva. Že soukromí sektor se nesmí mísit se státním, že ve státní službě je mzda daná, a nemůže odpovídat mzdám soukromého sektoru. Že ve státní službě přijímám důvěru občanů, kteří mi ji propůjčili, a odměna je jejich společným příspěvkem. Že za výkon ve státní službě nemohu chtít víc, nastavovat ruku, přivlastňovat si to, co mi nepatří, anebo se zvýhodňovat. To není má naivita, říkám to radši dopředu. Je to má filosofie, mé postoje a má morálka. Pokud uzavřu úmluvu s občany této země a oni mi tu důvěru vyjádří, pak hraji za ně, hájím jejich zájmy, práva a svobody, hájím zájmy této země, mé vlasti.

Politik je kolečkem soukolí v hodinách, když je špatný, nehraje za svůj tým, ale za své ambice, zájmy a cíle, jsou celé hodinky k ničemu. Buď se opožďují, anebo nejdou vůbec. Pak nám jsou takové hodinky k ničemu.

Jak řekl kdysi jeden význačný politik: Politika není špinavá, špinavý jsou ti, co jí takovou činí.

Klíčem jsem Havlovi nezvonil, dnes jsem na to hrdý

Děkuji čtenářům za trpělivost a projevenou přízeň

(převzato z Profilu)