Už za tři dny, tedy 8. 5., se v Praze na Staroměstském náměstí uskuteční největší vlastenecká akce roku Česko proti válce. Stovky lidí mi píšou, že dorazí, z čehož mám obrovskou radost, neboť bytostně nesnáším soubor vlastností, jež označuji spojením "3L" - lenost, lhostejnost, letargie. A každý, kdo se zvedne a přijede, je nejlepším důkazem, že tento mor, brzdící náš národ v rozletu a plném rozvinutí svého potenciálu, stále ještě definitivně nezvítězil.

Současně s přípravami na tuto akci sleduji různá shromáždění a manifestace Ukrajinců, žijících na našem území, a jejich podporovatelů, což mě přivedlo k zamyšlení nad srovnáním, co je jejich cílem. Kvůli čemu vlastně vycházejí do ulic? Co po nás ještě chtějí?

Když v jejich zemi vypukl vojenský konflikt, kterému šlo politické vedení jejich země aktivně naproti, tak jsme jim otevřeli naše dveře dokořán. Poskytli jsme jim sociální dávky. Zajistili bydlení, často vysoce převyšující ubytovací standardy v jejich vlastní zemi. Nabídli jsme jim naše zdravotnická zařízení a vzdělávací systém, obojí na úrovni, o které se jim mohlo v jejich zemi jen zdát. Ve všech těchto oblastech navíc (pro mě nepochopitelně) začali být upřednostňováni před našimi vlastními občany.