Při vzpomínaní hrůz spojených s 25. únorem 1948 jsem napsal, že v ten den přestal být důležitý člověk, přestala být důležitá individualita. A možná, nenápadně, plíživě, přestává být důležitá i dnes. Vidíme se skrze bubliny. Uzavřené skupiny. A stále ty druhé někam zařazujeme. Dáváme do škatulky.

Každý z nás má právo na své osobní důvody, proč nesouhlasí s člověkem, který je například zrovna teď premiérem naší země. A někteří mají své důvody, proč mu fandí.

Věčná snaha, tolik znásobena sociálními sítěmi, dávat všemu nějakou škatulku, znamínko plus či minus, je neuvěřitelně vyčerpávající, rozdělující, odčerpávající z naší společnosti dobrou náladu a tvůrčí energii. Tohle je správné, tohle zase ne, co komentář, to extremní názor vylučující diskusi, nepřipouštějící už předem byť jen náznakový posun v názoru.