Vážený pane předsedo, pane premiére, vážený pane ministře, opět jsme se sešli ve Sněmovně po nějakých týdnech k tématu, který už je evergreenem v prodloužení nouzového stavu. Je to určitě něco, co nikoho z nás netěší a to tady zmínil konec konců pan premiér i pan ministr. Je to situace, která je nenormální. Je to situace, která omezuje ta nejzákladnější ústavní práva lidí v ČR. Ale pojďme se zamyslet nad tím, co nouzový stav je. Pan premiér ho nazval stavem pomoci. Já termín snad pomoci musím odmítnout. Nouzový stav má být maximálně brzdou, má zabrzdit nějaké procesy ve společnosti, má pomáhat tomu, aby vláda měla čas kromě toho pomyslného brzdění auta také točit volantem a tu pandemii nějakým způsobem řídit. Ten nouzový stav, ten čas, který tady Sněmovna znovu a znovu vládě dává naplnit nějakými konkrétními kroky. Protože sám nouzový stav jako takový žádným lékem není. Lékem má být to, co se v jeho rámci odehrává. Lékem má být účinná strategie našeho státu, naší vlády v boji s pandemií.

Co může skutečně pomoci? Může to být rychlé trasování, kdy vláda sama mluvila o tom, že by chtěla rychlost trasování pozitivních případů zvýšit na 90 % oznámení do 24 hodin ve všech krajích a též o víkendech. Tak se objektivně, a všichni to vidíme u našich testovaných známých a příbuzných, jednoznačně neděje.

Testování. V nedávné době skončil ve své funkci národní koordinátor pro testování Marian Hajdúch. Sám pan premiér ho pochválil, že si ho jako odborníka váží. Vyjádřil i politování nad tím, že ve své funkci nepokračuje. Ale ono to mělo nějaké důvody. On sám veřejně řekl, že není schopen stát za rozhodnutími vlády, která prostě nereflektují jeho odborná doporučení a doporučení jiných odborníků. Podle jeho názoru se stále v ČR testuje málo. A často se uvádí, že je to drahé.