Dobrý den. Děkuji vám, vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové. To je to neštěstí řádně přihlášených, které všichni známe. To znamená, že během těch faktických připomínek skoro zapomeneme, co jsme chtěli říci. Nicméně já bych chtěl panu předsedovi také poděkovat za to, že to téma tady bylo otevřeno. Možná je i škoda, že je to v tuto hodinu, když už naše pozornost přece jenom trochu upadá a v některých případech v těch vzájemných reakcích jsou nervy na pochodu. Ono si to to téma nezaslouží.

Já jsem chtěl říci, že nezpochybňuji legitimitu cesty pana předsedy do Ruské federace. Konec konců, jak sám řekl, bylo o tom hlasováno na organizačním výboru, byť s nějakými dodatečným dotazy kolegů a ta cesta jistě schválena byla. Ale ono to zavdává a je dobré, že o tom máme příležitost mluvit, otázky k obecným východiskům naší zahraniční politiky nejenom ve vztahu k Ruské federaci.

Protože pokud se objevují interpretace toho typu, že Česká republika by mohla být jakýmsi mostem mezi západem a východem, tak já jako vystudovaný historik toto musím odmítnout. Takováto interpretace vždycky přinášela jenom neštěstí a my bychom si měli uvědomit, že nejsme tím mostem. My jsme součástí Evropské unie, my jsme součástí Severoatlantické aliance a my jsme, a byl bych rád, kdybychom byli, prostě západem.

Pokud vedeme dialog, který je určitě na místě, s Ruskou federací, tak by vždy bylo na místě, aby ten dialog měl nějaké ambice, aby byl ambiciózní. A pokud to má být dialog vyrovnaných partnerů, tak musíme my být těmi, kdo přichází s tématy. A přicházíme i s tématy, která prostě mohou být pro tu stranu v daný okamžik a v danou chvíli nepříjemná. Mnoho jich tady zmínila paní kolegyně Langšádlová.