Nejsem na Pražském hradě. Nedostal jsem pozvání. Jsem s lidmi v regionu. V Kolíně, kde si důstojným pietním aktem připomínáme, co pro nás Československá republika znamenala. A znamená. Vlastní stát, zodpovědnost za něj, naději (mnohokrát zmařenou), lehkost i tíhu svobody a demokracie... ale i strach z pomíjivosti. Z nebezpečí populismu a jednoduchých řešení. Trauma ze zrady a porobení.

Byl bych moc rád, kdybychom se už konečně naučili svobodně žít a myslet. Bohužel - právě to, že pozvánky na Hrad jsou jen za zásluhy a souhlasné kývání, dokazuje, jak nedospělí stále jsme. Ale věřím, že další generace už ten těžký Masarykovský odkaz unesou.