Můj dojem z dosavadní kampaně Andreje Babiše, která už dnes musela stát miliony, je ten, že vystupuje tak, jako by nebyl pánem svých rozhodnutí. Jako by plnil zadání. Infiltroval do české politiky něco z Beslusconiho dílny. „Prichvatizacija“ nejen jeho, ale i jiných bude chtít zarámování. A Babišovým snem je „prichvatizovat“ především klientelu ODS a snad do jisté míry i TOP 09.

Slabinou jeho projektu je to, že pravicové kapustičky ubylo a slimáčků přibylo. Nemá také výrazné osobnosti a on sám moc důvěry nebudí. Za jeho důvěryhodnost mluví potraviny, které produkuje. Chléb, masné výrobky, to vše nesnese srovnání s tím, co produkují a konzumují naši němečtí sousedé. Je únavné číst na masném výrobku informace o tom, kolik je podíl masa. V městečku Studená byla kdysi vyhlášená továrna na výrobu pražské šunky, Satrapa Studená. Pod jinými názvy úspěšně fungovala i za minulého režimu, těžkou ránu jí údajně zasadil až náš novopečený politik.

Nově se objevily dokumenty, že byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti, přesněji řečeno kontrarozvědky. Nejsem pravicový volič a tak mi tento hřích Babišova mládí nevadí. Kontrarozvědku mají ostatně všechny státy. Ale co mi vadí, jsou nepravdy a žvásty. Příkladem jsou Babišovy myšlenek prosté rozhovory. Nápad, že místo sociálního státu tu budou fungovat bohatí, kteří se o ty chudší postarají, je nejen nemorální, ale je i směšný. Kdysi Richard Nixon mluvil o tom, že když budou koně tlustí, i vrabci budou moci jíst. Odborně se tomu říkalo strategie prosakování a za Reagana a Thatcherové tento nápad dostal zelenou. Nikde nefungoval. Těžce pracujícím miliardářům věnovali dárečky v podobě daňových škrtů, ti za třicet let téměř ztrojnásobili podíl na národním majetku, ale americká společnost těžce bojuje s krizí a jedním z jejích spouštěčů byla rostoucí nerovnost lidí. I Zbigniew Brzezinski dnes v knize „Druhá šance“ připouští, že myšlenka rovnosti bude v 21. století klíčová a zásadně důležitá.

Odborně ani morálně Babišův „program“ neobstojí. Babiš nevidí, že morální otázky se staly něčím naléhavým ve společnosti, která chápe, že mravní krize je svorníkem všech dalších krizí: ekonomické, politické kulturní. V ní, v pokleslé kvalitě mezilidských vztahů se ukazuje krach Havlovy a Klausovy „epochální iluze“. A tváří v tvář morální krizi je Babiš, přes moc svých peněz, bezmocný. Morálním světlonošem opravdu není.

Leda by byla novou moudrostí věta Ilfa a Petrova, že záchrana tonoucích je věc tonoucích samých.