Nečítají se tu i naše hříchy z devadesátých let? Volební čas je pro tyto úvahy vhodná doba. Veru to i jako reakci na to, že Václav Klaus dostal Truman-Reaganovu cenu za boj proti komunismu, i když z následujícího textu vyplyne, že je spíše bojovníkem proti kapitalismu, respektive proti funkčnímu kapitalismu. Být v čele KSČM, udělil bych mu cenu za šíření myšlenek komunismu.

Už končí čas předvolebního putování po naší zemi. Do paměti se vrývají setkání s lidmi, jejich zaujetí tím, že po řadě let je tu šance pro rozum. Jen jako triumf bláznovství a nerozumu je možné brát to, jestliže v malé vesničce na okrese Frýdek-Místek nechali noví páni  už devadesátých letech zničit 15 rekreačních zařízení z 18 (všechna kdysi prosperovala!), nebo zkrachování kdysi silného podniku LIAZ (Mnichovo Hradiště), průmyslový hřbitov v podobě POLDI Kladno, kde uměli oceli, které u nás nikdo jiný nesvedl, dělali i titanové povrchy pro ponorky. Dnes tam funguje středojemná válcovna v režii Třince, ale nějakých 700 lidí co zaměstnává je zlomek toho, co představoval kdysi paní Poldi s 23 tisíci zaměstnanci.   Jsou ale i takové podniky, které se vzepřely nadvládě nerozumu a vyrábějí a vyvážejí. Sem patří třeba severočeský TOS Varnsdorf, vůbec průmysl obráběcích a tvářecích strojů, a to přes nezájem vlád o komunikaci s nimi.  Do krize vyvážely i na ty nejnáročnější trhy a v drtivé většině šlo o české technologie. Ne všude ale byly podmínky na to, aby si schopní manažeři mohli prosadit svou představu.

Jestli je někde město, které se stalo symbolem panujícího nerozumu pod korouhví modrého ptáka, je to právě Kladno.  Jistě, byla tu kdysi tradice sociálních zápasů, jak je popsala Marie Majerová, působil tu Antonín Zápotocký, který své dětství a mládí přetavil do literární podoby. Ale teď tu je troska původní pyšné a krásné paní POLDI.  O Kladnu se říkalo, že je černé. Dnes má černou budoucnost, nebude-li rudé.  V Německu byl také podobný symbol, draselné doly v Bischofferode. Zrodilo se hnutí solidarity pod heslem Bischofferode ist überall! A co u nás? V určitém smyslu je také Kladno všude! Každý okres má dnes už své Kladno, větší nebo menší. Pád Poldi silně znejistil především ty, jejichž pozice na trhu pracovních sil je slabá. A tak je na Kladně 80% Romů bez práce.  Kladno prostě odráží situaci v zemi. Dvacet tisíc kladeňáků jezdí každý den do Prahy, která je absorbovala.

Václav Klaus miloval a miluje hutné zkratky. A tak v srpnu 1990 napsal, že jsou tři základní požadavky na ekonomickou reformu: udržet stejný objem výroby, stejnou životní úroveň, rovnoměrně rozložit břemena a náklady spojené s reformou. To nesplnil ani on, ani jeho kolegové a nástupci. O rovnoměrném rozložení nákladů na reformu si můžeme pouze nechat zdát.  Jsou tu lidé, kteří mluví o "melounové zemi", a jsou tu regiony, kde dostat slušnou práci je nedostižným snem. Takovou oblastí je "slezská Haná", Osoblaha, první osvobozené místo na našem území, kde kdysi prosperoval státní statek, kde se rodilo 90-100 metrických centů na hektar pšenice. Krátce po převratu tu byly dvě třetiny lidí bez práce a strach měnil jenom svou podobu. Dnes v naší zemi snad ustoupil strach před byrokratickou šikanou (ale ani tím si nejsem jist), ale existenční strach, strach z budoucnosti sílí.

Nelze přitom říci, že by tu nebyly věci vítané. Je tu politická, ekonomická a kulturní pluralita, jenže sociální pnutí ji mohou učinit něčím na okraji zájmu.  Je tu více zboží a služeb, ale nekrytých výkony ekonomiky: dovážet "na sekeru" zboží by dokázal každý, ale zodpovědný ekonom to nedělá. Je tu už 1400 pump (má jich být prý až 1600!), je tu víc pump na srovnatelné území než v Německu či Francii, ale ty ceny! Pokračuje rychle telefonizace, ale účty za uvedené služby navozují na tvářích lidí chmury.  Co je nejhorší, je to, že se žije z podstaty. Do ekonomiky plynulo na investicích ročně v 80. letech 180 mld., se zásobami a vědou 200 mld. korun.  V dolarech to tehdy činilo 20 mld. oproti 6 mld. USD nyní.  Tento výpadek nevyrovnávaly ani zahraniční investice za léta 1989-1998, protože ty činí celkem 7,2 mld. USD. Systém pobídek se příliš neosvědčil, protože náklady na jedno nové místo se vyšplhaly na 5 mil. korun, zatímco technické vybavení práce u něj činilo 400-500 tisíc korun. Desetinásobný vývar!

Po uzavření první fáze reforem, kdy začal údajně ohromující růst, zmrazily optimismus vládních ekonomů údaje o stavu českého průmyslu. Průmysl v říjnu 1997 pracoval na 83,4% měsíčního průměru roku 1990.  Podle zprávy Svazu průmyslu a dopravy z jara 1997 71% podniků nebylo schopno v letech 1991-1997 uskutečnit žádnou modernizaci.  Překvapivá byla pro mnohé také zpráva Ministerstva průmyslu a obchodu o stavu českého průmyslu.  Podle ní v privatizovaných podnicích byla roku 1997 produktivita práce o 20% nižší než ve veřejném sektoru.  Nelze se divit, že s privatizací tak, jak byla provedena, souhlasilo tehdy jen 19% lidí.  V zemědělství činila tehdy souhrnná ztráta více než 40 miliard Kč, více než 90% zemědělského majetku bylo v té době zadluženo, zemědělství se na schodku zahraničně obchodní bilance podílelo 30 mld. Kč. Jakýmsi indikátorem stavu ekonomiky je vždy stavebnictví.  V dubnu 1998 byl zaznamenán pokles 9% a zoufale chyběly investice. 40% podniků ve stavebnictví mohlo být v té době ohroženo krachem.  Zahraniční dluh včetně portfoliových investic vzrostl na 35 mld. USD. Státní dluh činil v om čase 170 mld. Kč, skrytý dosahoval stejné výše, propadlé záruky rovněž 170 mld. Kč, vnitřní dluh byl odhadován na 140 mld. Kč.

Dnes, po 23 letech budování kapitalismu, je státní dluh 1 750 mild. Kč. Více než desetkrát tolik! Řeknete si, Ransdorf přehání, vždyť je krize. Jenže Miloš Zeman se chlubil, že jako premiér vyvedl zemi z krize a nastartoval ekonomický růst. Všechny statistické nástroje ten obraz pomáhaly vytvořit. A v letech 2003-2008 rostl HDP údajně o 6% ročně (v průměru). Konjunkturu táhl hlavně export, podíl exportu na HDP se u nás šplhá k řádu 80%, vysoko nad podíl, který má Německo nebo Čína (55%, resp. 60%).  Jiná věc je strukturu exportu, která moc příznivá není, míra přidané hodnoty tu činí asi jednu osminu Švýcarska. Ale o tom jindy.  Kde je stopa těch údajně tučných let? Když odcházel Jiří Paroubek, byl státní dluh už 681 ml., podle jiných autorů už 802 mld. Ale nyní, po vládách rozpočtové odpovědnosti je 1 750 mld. a roste každou vteřinu o 3552 koruny.