Československý stát nebyl nic dokonalého a měl řadu chyb. Ale Němci v něm měli garantována všechna menšinová práva, měli vysoké školy, kulturní instituce, divadla. Měli své ministry ve vládách.

A přece jim toto všechno bylo málo a v létě 1938 Sudetoněmecká strana jako svůj konečný cíl stanovila totální zničení české národní existence. Autoři textu říkají, že „Zcela odlišné zacházení s Čechy a se Slováky by bylo důležitým šachovým tahem proti všeslovanským myšlenkám.“ Nikdy v dějinách už nesmí dojít k českému obrození. Je nutno zničit od základu každou možnost takového obrození. Proto je třeba potlačit český jazyk. Jeho úplné zmizení je v německém zájmu...Cílem pro budoucnost musí být: rozbití českého národního vědomí, pronikání do dosavadní české jazykové oblasti osídlováním Němci, převádění...Čechů do nerozlučné a fyzické souvislosti s Německem.“

Plány obsahovaly zavedení němčiny jako jediného úředního jazyka, zrušení českých škol, odnárodnění církví, zavedení starých místních názvů z 19. století, zákaz českých tiskovin, likvidaci českých svazů a spolků, zavření českých knihkupectví, zabavení knihoven, restituci šlechtických a církevních velkostatků, likvidaci českých peněžních ústavů. Tvůrci těchto plánů se vyslovují, že mají „zájem na tom, zachovat už jednou provždy rozložený stav českého národa a ve prospěch němectví udržovat v labilním stavu hranice mezi němčinou a češtinou.“ Jsou proti zaznamenávání českého majetku, pro nejtvrdší možné potlačení odporu. Tyto návrhy byly ve štábu Konrada Henleina ze strany SdP (Sudetendeutsche Partei) na konci září a na začátku října 1938 konkretizovány pro přechodné období „zbytkového českého státu“.