Propadli jsme se v průzkumu 72 zemí na předposlední místo mezi zeměmi EU pokud jde o vědomosti žáků. Miloš Zeman by jistě byl spokojen, protože vysokoškoláků je jak naseto. Více než sedm desítek vysokých škol, ale v mezinárodním srovnání jich obstojí jen pár. Zeman ovšem mluvil o tom, že usiluje o vzdělanostní společnost. Podobně jako jeho velký vzor Anthony (Tony) Blair, který mezitím ztratil veškerý kredit a kterému i v době nejvyšší prestiže odpůrci přezdívali Blur (Mlžič). Co znamená slogan společnosti vzdělanosti, to ukázal Mark Fisher ve výborně napsané knize Kapitalistický realismus.

Uvedené heslo je jen reklamním trikem pro přizpůsobení se trhu. Vzdělanost už není nečím autonomním, ale je zcela absorbována trhem a jeho strukturami. Být náležitým způsobem vzdělaný znamená odpovídat potřebám trhu a pružně na ně reagovat. Výsledkem je kulturní bezradnost a vyprázdnění. Rozhodně to není kultura jako neustálé posouvání hranic možného, ale tržní provoz. Vyprázdnění je spojeno se ztrátou kritérií toho, co je vzdělanost a kulturnost. Právě problém kritérií byl v centru zájmu kritické teorie frankfurtské školy. V tomto smyslu Theodor Wiesegrund Adorno spatřoval největší nebezpečí pro vzdělanost v polovzdělanosti a v předstírání vzdělanostní úrovně, která tu nebyla. Dnes jsme dál: právě totální ztráta kritérií a autonomie vůči trhu smývá hranice mezi vzdělaností a nevzdělaností a proto nástupce „frankfurtských“, Konrad Liesmann, mluví o teorii nevzdělanosti a o společnosti nevzdělanosti.  Doba  je zralá pro vznik kritiky marketizovaného rozumu.