Druhá světová válka byla svědkem vítězství „spojeneckých mocností“ nad „mocnostmi osy“, jak se (snad ještě) učí už na základních školách. Je to pravda, ale důležité je uvědomit si, jaké byly mezi státy osy významné rozdíly. Stejně tak i mezi státy spojenců. Například Francie a Jugoslávie byly součástí bloku spojeneckých mocností. Jenže čí režim v nich byl legitimní? Pétainův, nebo de Gaullův? Paveličův, Titův či Michailovičův? Ostré rozdíly mezi těmito entitami nemá smysl zastírat. Nelze přehlížet ani rozpory a odlišné zájmy Sovětského svazu, Britského impéria a USA. A co Pétain, Hitler a Hirohito? Byli to spojenci, o tom nemůže být pochyb, ale sbližovali je jen vnější nepřátelé. Vnitřní struktura oněch zemí byla odlišná. To platí i o Hitlerových fašistických spojencích v Evropě: byl tu Mussolini, ale také Franco, Pétain  a Pavelič.

Zatímco Hitler a Mussolini byli svým způsobem ateisté (a dokonce fanatičtí anti-klerikalisté), Franco, Pétain a Pavelič byli oddanými římskými katolíky. Papežství se nikdy nestavělo úplně pozitivně k sekularistickým nacionalistickým a socialisticky se tvářícím idejím Hitlera nebo Mussoliniho, ale plně podporovalo Franca, Paveliče a Pétaina (o španělském a portugalském fašismu jsem napsal studii Průměrní lidé v roli diktátorů, Sborník Muzea dělnického hnutí II, Praha 2009). Hitler a Mussolini měli masovou oporu u malé buržoazie a pracující třídy, zatímco Franco, Pavelič a Pétain mohli počítat se souzněním se zájmy finanční elity a šlechty a Hitlera k moci přivedly silné kapitálové kruhy. Ve Francii mělo pétainistické hnutí vždy velmi silný, téměř monarchistický étos a bylo proti republikánským a revolučním tradicím roku 1789. V hloubi duše se samozřejmě ateisticko-populistické a papežsko-monarchistické skupiny nezbožňovaly. Ale sjednotila je společná nenávist k židům, bolševikům, Rusům a ortodoxním křesťanům obecně, spolu se silně reakční ideologií.

(K nedávné šarvátce v naší Poslanecké sněmovně o vztahu fašismu a katolické církve je možné říci, že Dominik Duka se právem chopil dokumentu Pia XII. Mit brennender Sorge /1937/. Pochybuji ale, že by rozhodně a upřímně odsoudil i fašismus Francisca Franca Bahamonde, když Franco měl v úmyslu vybudovat katolický organický společenský řád. Řekl bych, že tady žádná horlivost od Duky nehrozí). 
Drang nach Osten není jen věcí nacistů

Jak „ateisticko“-populistická, tak papežsko-monarchistická frakce měly společné velmi silné nutkání k tahu na východ, „Drang nach Osten“. Obě se považovaly za nositele kultury “divokým barbarům“ v rozlehlých prostorách Východu. Hitler se nechal unášet i tím, že v Sovětském svazu byl velmi vysoký počet židů v bolševické straně, ve státním aparátu i v armádě (a proto mluvil o žido-bolševismu), zatímco papeženci nenáviděli židy, ateisty a ortodoxní křesťany prakticky stejně (Franco rád mluvil o „conspiración judeo-masonica pagada con el oro de Moscú“, čili „žido-zednářském spiknutí, placeném zlatem z Moskvy“).

Hitler se díval na východ, aby poskytl půdu a otroky své panské rase, panskému národu (Herrenvolk), ale militantní stoupenci papežství viděli fantastickou příležitost, jak konečně podrobit „fótiovské schizmatiky“ Římu (schizma v 9. století je spojeno s učeným patriarchou Fótiem). Již v předvečer první světové války papež Pius X. (který byl svatořečen v r. 1954) pronesl: „Rusko je největším nepřítelem (římské) církve“ a „pokud Rusko zvítězí, pak zvítězí schisma“ (nezapomínejte, že podle římské doktríny jsou tito lidé neomylní, když mluví z biskupského stolce /ex cathedra/ ve jménu církve a v záležitostech víry). Takže tato dvě původně velmi odlišná hnutí spojila síly a sjednotila se proti arcinepříteli Rusku (ať již ateistickému, židovskému, bolševickému nebo ortodoxnímu – to jim bylo jedno).