S bolestí sleduji, co se dnes děje na Ukrajině. Vidím mladé muže, kteří jsou násilím odváděni z ulic, aby byli posláni na frontu. Vidím národ, který není poražený, ale je unavený, vyčerpaný a zoufalý. Není to známka slabosti, ale důsledek nekonečné bolesti, ztráty a utrpení. Už nemají sílu dál umírat. A zatímco tito lidé bojují o přežití, Evropa místo aby hledala cestu k míru, dál přikládá pod kotel války.

Znám hrůzu, kterou přináší násilí. Zažila jsem bombové útoky v Londýně 7. 7. 2005. Na ten den se nedá zapomenout. Viděla jsem zraněné, cítila jsem strach, zoufalství a naprostou bezmoc. Možná i proto dnes nemohu a nechci mlčet.

Válka není byznys. Není to příležitost k růstu, hra o vliv ani příběh pro titulky. Pro lidi, kteří žijí uprostřed konfliktu, je to nekončící peklo. A každý, kdo vědomě podporuje její prodlužování, by si měl položit otázku, proč a jakou cenu jsme ochotni platit, a hlavně, kdo ji platí za nás?