Za posledních čtyřiadvacet hodin jsem viděla víc obrázků a reakcí na Tomio Okamuru, než za posledních deset let dohromady. A víte co? Není to náhoda. Když někdo konečně řekne nahlas to, co lidé nosí dlouho v srdci, spustí se křik. Křik těch, kteří léta seděli na všech větvích moci a teď zjišťují, že se země začíná ptát, komu vlastně sloužíte?

Kritika se valí ze všech koutů od pětidemolice, od politiků, kteří si zvykli poučovat národ, ale zapomněli mu naslouchat. Exvláda, která se léta oháněla nálepkami a moralizováním, najednou prská. A k nim se přidávají i zahraniční vyslanci, kteří se diví, že jsme si dovolili hájit vlastní občany, vlastní suverenitu a vlastní zemi!

Moje maminka říkávala, když někomu nabídneš palec a on ti sežere celou ruku, nepřítelem se nestáváš ty, ale ten, kdo přestal znát míru!