S trochou nadsázky jsem si řekla, že zákony jsou nástroje, které by měly pomáhat udržovat chod společnosti a bylo by proto vhodné, aby byly ostré a aby jimi vládli zdatní řemeslníci. A bez nadsázky jsem si řekla, že naše zákonodárství – tvůrci i právo – potřebuje sebezpytování. Pro jistotu pokorně dodávám, můj pochybovačný čtenáři, že se z tohoto společenství jako někdejší ministryně a senátorka a současná poslankyně Evropského parlamentu nevyjímám.

Zhruba před rokem jsem upozorňovala na to, že prováděcí zákon první přímé volby prezidenta má řadu nedostatků – kromě jiného v oblasti kontroly nekalého financování kampaně. Při jedné panelové diskusi jsem se dokonce v přímém přenosu zeptala ostatních kandidátů, kteří jako jediní (jinak v celé republice nikdo!) mají možnost podat podnět k prošetření financování kampaní, zda o ně požádáme. Zůstala jsem bez odpovědi. Když jsem zvažovala možnost, že tento podnět podám sama, zjistila jsem, že prováděcí zákon nestanovuje žádné sankce a že ani ze zjevného porušení pravidel nevyplývá pro viníka zhola nic. Zůstali jsme bez nástroje.

Dnes sledujeme s podobným tápáním příběh výměny vlády, který ve třech kapitolách rozepsali různí autoři a i ti se ještě střídají s jinými. Kapitolu první, zda lze směňovat poslanecké mandáty a poslanecký slib za funkce ve státních firmách a institucích, dopisuje za státního zástupce Nejvyšší soud s tím, že na vyšetřování případné korupce tohoto typu se vztahuje poslanecká imunita. To v důsledku neznamená sice konec současného vyšetřování obviněných bývalých poslanců, ale především riziko konce nadějí, že se vyšetřovatelé podívají také na podobné případy minulých vlád. Z mého pohledu jde jak o neostrý nástroj, tak o špatné řemeslníky.