Zcela nejasný je vztah předlohy k současně navrhované novele ústavního zákona o bezpečnosti České republiky a související novele krizového zákona. Pokud totiž bude na základě těchto zákonů vyhlášen pro území celé republiky stav nebezpečí nebo nouze, nebude možno přijímat opatření s celostátní působností na základě pandemického zákona. Stejně tak není již dnes možno v průběhu nouzového stavu přijímat opatření na základě zákona o ochraně veřejného zdraví („ZOVZ“).[1]

Opatření dle pandemického zákona by tedy bylo možno použít jen v situaci, kdy není vyhlášen stav nouze ani stav nebezpečí pro území celé republiky. V takovém případě nevyhnutelně dojde k vyhlášení stavu nebezpečí jednotlivými kraji. Návrh pandemického zákona však kraje, příp. krajské hygienické stanice, na rozdíl od ZOVZ, nezmocňuje k přijímání žádných mimořádných opatření, kterými by situaci mohly řešit. Požadujeme, aby pravomoc krajů přijímat mimořádná opatření byla doplněna.

Stávající výčet mimořádných opatření (§ 2 odst. 2) je velmi nevhodně formulován. Některá opatření se zcela překrývají s ustanoveními ZOVZ, jiná jsou vůči nim speciálními. Další opatření ustanovení ZOVZ reformulují, je však velmi pochybné, zda ku prospěchu věci. Výčet mimořádných opatření musí být precizně formulován, být úplný a relativně konkrétně popisovat všechny možné množiny zákazů, příkazů a omezení tak, aby v zákoně nebyly mezery, aby opatření nebylo možno obcházet, ale aby ani nenechával přílišnou diskreci Ministerstvu či krajům.

Pro nabytí účinnosti mimořádných opatření musí být stanovena alespoň minimální legisvakanční lhůta.