K tomu hodlá Německo prakticky všem imigrantům přicházejícím ze Sýrie paušálně udělit azyl. A to přesto, že ve všech zemích Evropské unie platí pro udělení azylu více méně stejná pravidla, která nic takového nepředpokládají. Naopak. Podle evropských pravidel pro udělení azylu musí být zřejmé, že je žadatel přímo ohrožen na životě, že se nesmí jednat o ekonomického uprchlíka, že musí mít doklady prokazující jeho minulost atd. Při takto pojatém paušálním poskytnutí azylů všem žadatelům z určitého teritoria nelze tyto požadavky v žádném případě splnit. Kromě toho skutečně ohroženi na životě mohou zrovna tak být i Kurdové, Palestinci, Iráčané nebo další příslušníci jiných národností. Na ně se však již, podle německé logiky, právo na azyl asi nevztahuje.

Na druhé straně však kancléřka Merkelová ve stejném momentu paradoxně požaduje, aby se ostatní členské země EU o „německé uprchlíky“ (Německem přijaté) rozdělily. Jinými slovy, Německo rozhoduje opět o nás, ale bez nás. Samo rozhodne, nikoli na základě evropského konsensu, které uprchlíky přijme, a vzápětí je předá do péče nám, Maďarům, Polákům nebo Slovákům.

Jak prohlásil maďarský premiér Orbán o situaci s běženci, není to prý evropský nýbrž německý problém. „Nikdo nechce zůstat v Maďarsku, na Slovensku, v Polsku nebo Estonsku. Všichni (uprchlíci) se chtějí dostat do Německa," řekl dnes v Bruselu.  Má nepochybně pravdu v tom, že imigranty do Německa láká bohatá sociální podpora (ta je v řadě případů mnohem vyšší než je náš průměrný plat). A stejně tak je láká dnešní benevolence, s jakou Němci poskytují azyl prakticky všem, kdo si o něj řekne. Nelze se proto divit, že se středoevropské státy brání diktátu Německa a dalších bohatších západoevropských zemí. Nehledě na to, že jakékoli přemisťování imigrantů v rámci schengenského prostoru je obrovský nesmysl. S právem volného pohybu uvnitř „Schengenu“ se totiž okamžitě vrátí tak, kde to více „sype“. Tedy do Německa, Švédska nebo Velké Británie.