Přesto stále váhám se soudem, kam bude Ukrajina v nejbližší době, ale i v dlouhodobějším horizontu směřovat.

O referendu na Krymu jsem toho již napsal dost, a co jsem nenapsal sám, napsali za mne jiní.

Tak jako osud Krymu, byla i volba prezidenta Porošenka předem poměrně jasnou záležitostí. Ne že by se pro něj nevyjádřili velkou většinou sami Ukrajinci. Po jeho, nikdy nezveřejněném, přijetí u Angely Merkelové více než 3 týdny před volbami, Porošenkově předvolebním spojení s Kličkem a jejich dohodě o budoucí dělbě moci, nebylo však možné o budoucím výsledku pochybovat.

Před volbami jsem měl pocit, že se Petro Porošenko opravdu může stát znovusjednotitelem Ukrajiny, a že může přinést Ukrajině mír. Vedly mne k tomu důvody jako jeho úspěšnost v podnikání, zkušenost v politice i exekutivě nebo jeho kořeny na jihovýchodě Ukrajiny.

Jeho první rozhodnutí v roli prezidenta mne však přivádějí do rozpaků. Zintenzivnění „protiteroristické operace“ ne východě Ukrajiny, střelba do civilních obyvatel východoukrajinských měst, použití mezinárodně zakázané munice, to všechno jistě východoukrajinské separatisty k jednacímu stolu nepřivede.

A jiná cesta k vyřešení konfliktu než jednání všech zainteresovaných stran neexistuje. Stále totiž, podle mého, platí, že se na Ukrajině odehrává geostrategický souboj a ani Západ ani Rusko se, z mnoha důvodů, jen tak vlivu na Ukrajinu nevzdají. Optimálně by proto mohl Ukrajinu v budoucnosti čekat politický osud Finska v období studené války. Což by mohla být pro Ukrajinu výhra, neboť o její přízeň by se ucházely obě strany. Anebo strany konfliktu vůli k jednání nenajdou a pak to může pro Ukrajinu znamenat jen další chaos případně dokonce občanskou válku, což by byla tragedie nejen pro tuto zemi, ale pro všechny včetně nás.