Včera před třiceti lety byl zvolen Václav Havel prezidentem Československa. Byl to nejšťastnější den mého života, můj národ byl zase svobodný.

Když se dnes na toto datum dívám, na jedné straně si říkám, o kolik jsme šťastnější než naši otcové či dědové. Neboť třicet let po 28. říjnu 1918 jsme ocitli v mnohem horší porobě, než jsme za starého Rakouska mohli tušit, že může kdy nastat. Naše země dnes opravdu vzkvétá. Jdeme-li po našich městech, můžeme vidět opravené domy, náměstí září v jasných barvách a žijeme v takovém blahobytu, jako ještě nikdy v našich dějinách. Jistěže jsou některé skupiny obyvatel, které na to spíše doplácí, ale to bylo v dějinách vždy a v mnohem větší míře. Je jim třeba pomoci a nenechat je na holičkách. Ale celkově vzato, tak dobře jsme se ještě nikdy dějinách neměli.

Přiznejme si, že za to vděčíme na jedné straně vlastní píli a vynalézavosti, ale především také pomoci, které se nám dostalo díky členství v Evropské unii a investicím, které se k nám hrnuly opravdu z celého vyspělého světa. A také díky bezpečí, které nám zajišťuje členství v NATO. To všechno by mělo vlastně vést k velikému optimismu.