Komunistický stát po roce 1948 ukradl lidem a organizacím jejich majetek. Po návratu demokratických poměrů po roce 1989 byly restituce prostředkem, jak tuto hanebnost kompenzovat - vrátit majetek zpět, případně zaplatit finační odškodnění, pokud to nebylo možné. Ztráta hodnoty a ušlý zisk za 40 let se řešily málo nebo vůbec, ale lepší něco, než nic.

S církvemi se na rozdíl od jiných subjektů podařilo vyrovnat až po mnoha letech. Pokud při tom došlo k nějakým sporným případům, mají se řešit tyto sporné případy jednotlivě, nikoliv napadat restituce jako takové a přicházet s absurdním nápadem zdanit odškodnění za krádež.