Svatý Martin na bílém koni do Nuslí letos opět nepřijel. Zastoupili jej tedy alespoň tučňáci.

Mluvím o členech někdejšího zastupitelského klubu ZZZ ANO, který se nově přejmenoval na Klub Tučňák. Docela dobře zvolené jméno, i když proč se náš radniční časopis jmenuje právě Tučňák, když tu nemáme ani ZOO ani Antarktidu, je pro mě dosud nevyřešenou záhadou. Jsem na tom tak nějak podobně jako pan Šplíchal, který se, pokud vím, nedozvěděl, zda se bude v koupališti Lhotka chovat násada ryb pro tučňáky a kterého z jeho kolegů Praha 4 vlastně adoptovala.

Prostřednictvím květů máku na klopách jsem už před začátkem jednání, s povděkem zaznamenal, že si mnozí zastupitelé podobně jako my vzpomněli na Den válečných veteránů. Dokonce se začínalo minutou ticha, takže mi ani tak nevadilo, že to bylo tradičně se zpožděním. Pak už to však bylo – opět tradičně – horší.

Když se teď probírám svými poznámkami, tak mi zpětně vůbec není jasné, jak mohl úvodní blok, než se vůbec začalo pořádně jednat, trvat téměř tři čtvrtě hodiny. Tahanice o program jednání byly zkrátka zase jednou důkladné. V popředí zájmu byl interpretační spor, zda vůbec lze bod, který je dle jednacího řádu „pevně zařazen“ na konec, přesouvat někam do poloviny. Po důkladné přestřelce technických a faktických poznámek, které usnadnila nová funkce místního elektronického systému „přihlásit se s technickou“, nakonec přeci jen došlo na hlasování o návrzích a ukázalo se, že napárovat funkci „technická“ na tlačítko „proti“ není nejlepším řešením, protože špatné načasování mačkání cvičí s výsledky. Pokrok se zkrátka nerodí snadno.