Blíží se dvacáté výročí vstupu naší země do Severoatlantické aliance a jistě bude množství zasvěcených komentářů na téma, co pro nás naše členství znamená či v jakém stavu se po těchto letech česká armáda nachází. Přesto se pokusím z pohledu dlouholetého člena Výboru pro obranu přispět troškou do mlýna.

Za těch 20 let je opravdu snadné veškeré problémy naší armády hodit na špatná politická rozhodnutí, přesto bych opáčil tím, že naše armáda, potažmo celé ministerstvo obrany, seznaly největší změny v porovnání s ostatními ministerstvy. Tou největší změnou byl nejen vstup do NATO a přijetí aliančních standardů, ale zejména zrušení povinné základní vojenské služby a převedení ozbrojených sil na plně profesionální bázi. Vlastní reforma Armády České republiky z roku 2002 měla nejen svůj časový a finanční rámec, ale byla vydiskutována a podporována téměř celou politickou reprezentací. Proto dnes kroutím hlavou, když se sem tam ozývají jedinci s návrhy na znovu zavedení základní vojenské služby a to bez řádné analýzy dopadů na naši obranyschopnost a na zatížení státního rozpočtu.

Ano, problémem je určitě dlouhodobý pokles potřebných financí kapitoly 307, ale po pravdě řečeno, i tak se dala reforma armády dokončit.  Například v roce 2002 na summitu NATO v Praze tehdejší politická reprezentace a velení armády slibovaly naše závazky a z nich vyplývající zvýšení schopností. V průběhu času tyto závazky vzaly za své a podle dnes platné Koncepce výstavby AČR (KVAČR) zůstaly pouze dvě. A to se dnes hovoří opět o změně KVAČR, což ukazuje na dlouhodobou nekoncepčnost výstavby armády. Zejména z pohledu reálného plánování a provázanosti střednědobého s dlouhodobým plánováním. Z tohoto pohledu se vtírá logická otázka, zda se snížení rozpočtového rámce nestalo mnohdy záminkou pro obhajobu stavu armády jako celku, zejména z pohledu nedostatku profesionálních vojáků a zastarávání vojenské techniky. Primárně jde o vojenské schopnosti a o jejich reálné plnění.