Přesto, že v některých částech stále probíhají vojenské operace, osobně podporuji diplomatická jednání a jsem k plnění této dohody opatrný optimista. Zároveň jsem skeptický vůči různým komentářům a veřejným sdělením, které poředem zpochybňují nejen plnění této dohody, ale které spekulují zejména o tom, kdo v této dohodě vlastně prohrál a kdo vyhrál.

Předně chci zdůraznit, že tato dohoda je podmíněna splněním všech opatření a to přesto, že sporná témata nadále přetrvávají. Ale tak jako první dohoda z Minska, která sice nebyla naplněna, tak tato druhá dohoda, je výsledkem kompromisů a proto otázka o prohře či výhře je opravdu irelevantní. Základem dohody a pro mě nejdůležitějším důvodem jejího uzavření, je nastolení příměří. Přece není možné donekonečna sledovat každodenní utrpení nevinných civilistů. Také podporuji usnesení RB OSN, která vyzývá zúčastněné strany k dodržování opatření. Současným problémem je totiž pokračování bojů v Debalceve a neplnění stažení těžké techniky u obou stran sporu. A to za tichého přihlížení těch, kteří dohodu podepsali.

Podle mého názoru je také velkým problémem stav ukrajinské armády, která není schopna zajistit bezpečnost svých občanů a musí v řadě případů spoléhat na dobrovolnické sbory, financované od místních oligarchů. Tyto nelegální či polo legální jednotky nejsou pod dohledem ukrajinské vlády. Totéž se odehrává na straně ukrajinských separatistů, kteří jsou podle veřejných zdrojů podporováni ruskou stranou. Dodání 50 tanků, 40 raketometů a 40 obrněných vozidel do oblasti nejtěžších bojů ukazuje, že RF není v daném sporu „neutrální“, jak stále tvrdí. Obávám se, že pokračující boje v Delbaceve  ukazují, že separatisté za podpory ruské strany hodlají převzít toto město, a to i za cenu porušení příměří. Což se mimo jiné dnes děje. Pak je ovšem otázkou, zda vůbec dojde k naplnění stažení vojsk a splnění jednotlivých opatření druhé minské dohody. Mám totiž obavu, že není „plně“ dosaženo cílů ze strany RF, týkajících se zejména propojení Krymu s Doněckou a Luhanskou oblastí.