Politická strana má své členy, kteří ji reprezentují navenek a má kandidáty, kteří ve volbách usilují o důvěru voličů, aby mohli program realizovat v praxi. A pak je věcí občanů, koho si a do jaké funkce zvolí jako svého zástupce. Protože politika je věcí veřejnou a volič rozhoduje o tom, komu dá svoji důvěru.
Česká republika má poměrný volební systém, kterým se volí členové poslanecké sněmovny. Na základě výsledků voleb a povolebního vyjednávání vzniká ve sněmovně většina, která podporuje vládu. A protože poměrný volební systém prakticky neumožňuje vznik většinové vlády jedné politické strany, je nutno dohody alespoň těch stran, které mají podobné programové cíle a které navrhují shodná řešení aktuálních problémů země. Nicméně zde existují stále volební programy, které jsou v řadě politik rozdílné a je legitimní snahou koaličních stran tyto své programové priority realizovat. Proto vznikají nejen při sestavování programového prohlášení vlády, ale zejména v průběhu vládnutí politické rozepře uvnitř vládnoucí koalice.
Jednotlivé ústupky a programové kompromisy mají dva vážné důsledky. Tím prvním je odklon důvěry části veřejnosti od jednotlivých politických stran, protože ty nemohou logicky prosadit 100% svého programu. A je na voličích té které politické formace, aby zvážili, zda daný kompromis odpovídá volebnímu výsledku či nikoliv. Druhým problémem, který však spíše souvisí s vnitrostranickou soutěží o vedení politické strany, je možné zneužití těchto kompromisů v tomto klání. Nespokojenost řady členů politické strany s vyjednanými podmínkami a posty vede k vnitrostranickým problémům a může vést až k rozkladu politické strany. Těch případů zažila naše republika bezpočet.
Úsilí některých výrazně populistických stran o přímou demokracii, přímou volbu a odvolatelnost politiků či zavedení většinového volebního systému nemohou vést ke změně výsledků. Příkladem může být většinový volební systém do senátu, kdy mohou být zvoleni a v řadě případů tomu tak je, nikoliv straníci, ale spíše nezávislé osobnosti kandidující za tu kterou politickou stranu. Ale podstatou demokracie je svobodná soutěž politických stran a politických programů. A nikoliv osobností s více méně populistickými předvolebními hesly. Ti pak se nemusejí celé své funkční období nikomu zodpovídat. Na rozdíl od straníků, kteří musejí každodenně obhajovat svá rozhodnutí a svoji práci před členy politické strany.
Nespokojenost široké veřejnosti vůči klasickým politickým stranám se odráží v podpoře nových politických uskupení, které však nemají klasický dlouhodobý a volbami ověřený politický program. Známými tvářemi kandidátů sice získají důvěru veřejnosti, ale je otázkou, zda tito zastupitelé tuto svěřenou důvěru nezklamou. Ať již z důvodu nečitelnosti či neukotvenosti svých politických názorů, tak z důvodu odklonu od politiky jako služby veřejnosti. Jejich voliči jim to sice mohou spočítat, ale většinou až po skončení jejich funkčního období. Podle předcházejících zkušeností však k tomuhle vypořádání dochází spíše vůči politické formaci, za kterou byli tito kandidáti zvoleni.
Psali jsme:
Ing. Antonín Seďa
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
