Lidsky a sociálně spravedlivý stát, který jsme si po revoluci představovali spolu s vizionáři ze všech stran tehdejšího politického spektra jako světélko v tunelu někdy po dvaceti letech, odkázala politika pravicových stran a koalicí do říše utopií. Uplynulo více než dvacet let, a co nám z tehdejších nadšených vizí zbylo? Výprodej a tunelování majetku státu, likvidace tradičních českých odvětví průmyslu a zemědělství, v novodobé historii rekordní nezaměstnanost dosahující téměř 600 000 lidí, mladé rodiny v sociální krizi, senioři nemají na jídlo a léky, 60 000 důchodců v exekuci a do konce roku jich bude 100 000… A velká část národa živořící, protože oficiálně je na hranici chudoby asi milion lidí. Slovy exprezidenta Havla pronesenými před dvaceti lety a stále platnějšími: „Naše země nevzkvétá!“ Nejenže nevzkvétá, ale evidentně upadá.

Pokud získám podporu voličů, chci v parlamentu prosazovat (nejen v legislativním procesu) pro začátek alespoň to zásadní. Striktní dodržování ustanovení Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky a vyjadřuje vztah mezi státem a občanem. Tento vztah je definován, ale především v sociální oblasti zůstal jen na papíře. A jestliže práv a svobod zakotvených v listině se může podle její preambule domáhat každý. Hodlám tak činit co nejhlasitěji a s odpovídajícím praktickým efektem v parlamentu. Určitě chci, aby mne bylo slyšet více, než každého z těch, kdo nyní žijí nedůstojným životem a nemají zastání.

V případě zvolení se zaměřím zejména na uplatňování těchto článků Listiny:

Článek 10: Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost. S tím podle mne souvisí právo na důstojný život všech kategorií občanů. Rozhodně není realitou pro mladé rodiny, seniory, ne vlastní vinou nezaměstnané a ty zaměstnané, kteří pobírají almužnu místo výplaty. Pro poslední kategorii platí následující článek.