Výsledky studie realizované v pěti zemích včetně České republiky představil akademický vedoucí výzkumu prof. Bob Woods (Bangor University, Wales, Velká Británie).

• Pečovatelé uváděli významné prodlení ve stanovení diagnózy, jejíž určení trvalo průměrně 2,1 roku (od 1,6 roku v České republice a Itálii po 2,5 roku ve Skotsku).
• V době stanovení diagnózy byla přibližně polovina lidí v mírném stadiu demence (53 %), třetina ve středně závažném (36 %) a 4 % již v těžkém stadiu. Téměř polovina pečovatelů (47 %) měla pocit, že dřívější stanovení diagnózy by bylo pro pacienty prospěšnější (od 36,5 % v Nizozemsku až po 52,1 % v Itálii).
• Jako zásadní překážky pro dřívější diagnózu pečovatelé uváděli zejména to, že osoba s demencí odmítla vyhledat pomoc (37,9 %). Konzultovaný profesionál také často nepřikládal příznakům dostatečnou váhu (33 %), případně nevěřil, že je nutné podstoupit další kroky pro stanovení konkrétní diagnózy (6,6 %).
• Celkově každý pátý člověk s demencí nebyl informován o své diagnóze. V tomto ohledu existují v jednotlivých zemích významné rozdíly. Ve Finsku, Skotsku a Nizozemsku byla informována téměř každá osoba s demencí (98,9 %, 95,6 % a 91,8 %), zatímco v České republice a v Itálii nebylo několik lidí s demencí o této skutečnosti informováno vůbec (23,3 % a 59,3 %).
• Post-diagnostická podpora je v Evropě stále důležitým tématem. V okamžiku stanovení diagnózy nebyly poskytnuty žádné informace 19 % pečovatelů a 27,9 % osob s demencí. Potřeba informací o tom, jak zvládat demenci, jak i s ní kvalitně žít a jaké služby jsou dostupné, byla obzvláště vysoká (51,1% a 46%). Nejvíce spokojeni s obdrženými informacemi byli pečovatelé ve Finsku a v Nizozemsku, naproti tomu v Itálii byli méně spokojeni se všemi druhy obdržených informací.