Podle prezidenta Zemana se tyto děti cítí nejlépe ve své komunitě. Osobně podporuji integraci dětí s postižením do běžných tříd, ovšem pouze tehdy, pokud to dítěti skutečně prospěje. To znamená, že má takový druh a stupeň postižení, které mu vzdělávat se v běžné základní škole, umožní. Ne vždy je to reálné. Například dítě s těžkým mentálním postižení či s různými kombinovanými vadami potřebuje speciální přístup, formy práce, ale také pomůcky a vybavení. Velmi záleží na podmínkách konkrétní základní školy, ať už jde o připravenost pedagogů, vybavení, případně bezbariérové přístupy, počet a složení žáků ve třídách, možnost individuálního přístupu k takovému dítěti. Uvědomme si, že na mnoha školách je kolem 30 žáků ve třídě, přičemž někteří mají specifické poruchy učení, další poruchy chování, někdo trpí hyperaktivitou, pár jich pochází ze sociálně slabého prostředí, k tomu třeba autista a také dítě mimořádně nadané. Těm všem by měl učitel věnovat náležitou pozornost a individuální přístup podle jejich vzdělávacích potřeb. A teď si představte, že do takové třídy přijde ještě dítě s vážným zdravotním postižením. Bude to mít negativní dopad nejen na toto děcko, ale i na ostatní žáky, a učitelka bude po pár týdnech zralá na návštěvu psychiatra. Proto se myslím, že integrace ano, ale ne za každou cenu. Máme skvělý systém speciálního školství, který nám kdekdo záviděl. Vzdělávají zde kvalifikovaní a aprobovaní pedagogové, kteří mají znalosti, odborné předpoklady a zkušenosti z potřebných oborů a vědí, jakou formou a metodou to které dítě učit. K dispozici mají speciální pomůcky a vybavení a ve třídách nižší počet žáků. Dítě, které je sem oprávněně, na základě odborného posouzení zařazeno, tak dostává speciální vzdělání a přípravu, aby se mohlo úspěšně integrovat do společnosti.