Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, děkuji za udělení slova a musím se přiznat, že téměř po roce tady znovu vystoupit a je to pro mne takový příjemný, i když trošku nervózní okamžik, ale jsem za něj vděčný. Pokusím se aspoň několika slovy říci něco o mé kandidatuře.

Chtěl bych vám přednést tři krátké myšlenky, které by vám možná daly představu o tom, jak se na celou problematiku dívám.

První intence vychází z názvu Ústavu pro studium totalitních režimů. To latinské slovíčko "studium" vyjadřuje snahu, horlivost, touhu poznávat, zájem o pravdu, dokonce až takovou zaujatost pro pravdu. A toho bych se já držel, aspoň ve své působnosti rady ústavu, aby byl ústav skutečně horlivý v poznávání pravdy, aby to nebyla nějaká úřednická instituce, aby využíval všechny možné prameny, které má k dispozici, aby pořádal diskuse, aby spolupracoval s ostatními vědeckými institucemi, aby publikoval. Myslím si, že je to důležité a že je to v současné době velké poslání tohoto ústavu. Takže skutečně horlivé studium, horlivé poznávání. Byl jsem kritizován za to, že jsem v počátcích, kdy se zákon tvořil někdy před 10, 15 lety, měl mnoho výhrad. Jednou z výhra bylo to, že se to původně mělo jmenovat Ústav paměti národa a já jsem říkal, že rozhodně nechci, aby se naše paměť odvíjela pouze od svazků Státní bezpečnosti, ale aby to bylo objektivní poznání naší minulosti, našich postojů, celé společnosti, abychom využili všechny možné prameny. A samozřejmě poznatky z toho, co na nás získávala StB, jsou velmi důležité, ale nikoli ojedinělé. To je první myšlenka.