Vážený pane předsedající, vážená paní navrhovatelko, vážené senátorky, milí senátoři.

Scházíme se tady nad tématem, které jsme zařadili včera, tzn. měli jsme krátkou chvíli na přípravu. Tak mi dovolte jen několik věcí, které je potřeba, abychom vzali do úvahy. Protože prezidenta Senát nemá šimrat, prezidenta nemá Senát ani šetřit, prezidenta nemá Senát jenom tak slušně vyzývat. Prezidenta má Senát kontrolovat. A ta kontrola je osobní. Ta každému z nás patří. Proto mi přijde důležité brát velmi vážně všechny akademické autority, které tady citujeme, a mohl bych některé další dodat, ale výkon mandátu je přeci osobní. Tak si to teď tedy připomeňme.

Co nás tak pobouřilo? Naprosto nemravné rozhodnutí prezidenta udělit milost v situaci, kdy uděloval milost muži, který je jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. A to ve chvíli, kdy ještě neznal ani rozhodnutí soudu. Soud rozhodnutí ještě ani nedopsal. Tomu se říká hanebnost. Tomu se říká pohrdání spravedlností. To je neúcta k soudní moci. A tak, jak tady už dnes padlo, moc soudní je důležitá. Prezident totiž má respektovat dělbu moci mezi mocí výkonnou, mocí zákonodárnou a mocí soudní. Miloš Zeman to neudělal v tomto případě. Sám se pasoval do role soudce a řekl, jak to mělo být. Tím udělal velkou chybu. Kdyby udělil milost a nic dalšího neříkal, udělal by v rámci svých pravomocí něco, na co má vlastně právo, i když to je hanebné. Ale to, že vstoupil do procesu a začal mluvit jako soudce, jako někdo, kdo o tom ví ještě víc než ostatní, tak v podstatě zpochybnil rozsudek nezávislých soudů, přisvojil si pravomoci soudce a hrubě porušil to, na co přísahal. A to je dělba moci mj.