Ptá se malý cikán svého otce: „Ocko, co je to ta demokracie?“. Otec odpovídá: „Demokracie je, když gadžové pracují a my bereme peníze jen tak“. „A to jim nevadí?“ reaguje syn. „Vadí“, odpovídá otec, „ale to už je rasismus“. Je to vtip nebo realita?

Na cikánech (o svoji laickou osobní definici obsahu tohoto označení skupiny našich spoluobčanů jsem se pokusil ve svém předchozím příspěvku) nám vadí celá řada věcí. Plošně to je způsob a styl jejich života, který je jim možná historicky vlastní, ale který obtěžuje a provokuje okolí. Zatímco ostatní vstávají a jdou do práce a do školy, oni vyspávají. Zatímco ostatní pracují, aby zabezpečili sebe a své děti, oni jen natahují ruku a říkají „státe dej“. Zatímco ostatní vedou své děti k tomu, aby se úspěšně vzdělávaly a měly tak vyšší šanci v životě, oni je nechávají „růst jak dříví v lese“ a hlavně přepočítávají jejich počet na výši dávek a příspěvků od státu. Zatímco ostatní jdou spát, oni se vám pod okny bezstarostně a hlučně veselí.  Zatímco ostatní pečují o svá vlastní či pronajatá obydlí, oni je vybydlí, aniž by kdokoli po nich žádal jakoukoli náhradu a kompenzaci. Zatímco ostatní platí daně, odvádějí zdravotní a sociální pojištění, oni jsou jen čistými příjemci všemožných dávek a podpor.

Pokud se toto děje v uzavřených lokalitách - ghettech, je to jednoznačně zátěž pro celou společnost, ale jak se říká „co oči nevidí, srdce nebolí“. Stačí ale jedna taková rodina či skupina ve vaší ulici nebo na vašem sídlišti a je z toho řetězová reakce ne nepodobná té v jaderném reaktoru. Začínají se za nimi stahovat další a další a naštvanost starousedlíků roste. Mají denně na očích diskriminaci většinové společnosti, na jejíž úkor tato skupina úspěšně parazituje, aniž by byla jakýmkoli přínosem. A k tomu denně pociťují, jak hodnota jejich nemovitosti (pakliže bydlí ve vlastním) díky těmto novým sousedům (kteří do bydlení většinou nemuseli investovat nic) nezadržitelně klesá. A když k tomu připočteme obavy z nárůstu agresivity a kriminality, není divu, že začínají někdy praskat nervy. Bohužel tuto situaci zneužijí někdy i jiné skupiny ke svým cílům. Bohužel si někdy ve svých reakcích vůči příslušníkům tohoto etnika kompenzujeme i frustrace z jiných traumat. Politici mlčí nebo blekotají o potřebě integračních programů, snášenlivosti, toleranci a pochopení pro odlišnosti, tlaku lidskoprávních organizací, hrozbě sankcí z Bruselu či odjinud apod. Byl jsem vždy přesvědčen, že jedním ze základních demokratických principů je i to, že se menšina přizpůsobuje většině. To jsem vždy respektoval, i když jsem měl třeba opačný názor, ale byl v menšině. Platí to vůbec ještě?

Druhou oblastí, která nás štve, je jejich vynalézavost ve využívání možností a mezer našeho systému. Ať již jde o příspěvky na bydlení (kde nesystémově posuzujeme pouze osoby přihlášené na určitou adresu a ne jejich rodinné vztahy), či pěstounské příspěvky (kdy namísto rodičů se o děti starají jiní a získají tak od státu nemalé prostředky, ze kterých pak mohou spokojeně vyžít všichni). U příspěvků na bydlení je ale dlužno přiznat, že se na nich přiživují i někteří další vykukové, kteří nabízejí předražené a nekvalitní pronájmy celým takovýmto skupinám zájemců (a možná se s nimi o část tohoto státního příspěvku pak dělí?).

Licitovat a vyzískat na tom se dá i s přiznáváním otcovství (ale v tom „jedou“ i někteří další, takže to není jen problém tohoto etnika)