Vážení petenti, pane předsedající, kolegyně, kolegové. Z velké části se ztotožňuji s tím, co tu říkal kolega, senátor Oberfalzer, přesto na to trošku navážu ještě. Jednak nemocnice Motol je tedy v mém volebním obvodě, proto jsem se o to hodně zajímal, navíc k ní mám i osobní vztah, když dvě z mých tří dětí se narodily tam, a to jedno v té nemocnici díky určitým vadám, které mělo, strávilo větší část svého prvního roku života. Díky kvalitní péči a díky operativním zákrokům, které podstoupilo v nemocnici, tak dnes žije. Jinak by tomu tak nebylo.

Přesto sdílím podobně kritický pohled na jednání nemocnice v této věci. Já tam přiznávám nemocnici ten argument, že díky novele zákona musela začít jednat. O tom nikdo nepochybuje. Ale to jednání nebylo vedeno z mého pohledu tak, jak by mělo, pro mě ta argumentace, kterou slýchám, je taková ta klasická česká argumentace: Pojďme najít tisíc způsobů, proč něco najde. Místo toho, abychom se pokusili najít jeden důvod, proč něco jde. Já nejsem lékař, já jsem právník. Kdyby za mnou nemocnice přišla, jak to má řešit, v souladu se zákonem, tak aby Klíček mohl fungovat, tak jí navrhnu pět různých řešení, která budou naprosto legitimní a naprosto zákonná.

Tady se tak nestalo, i z těch projevů je možné cítit, že víc než nějaká vůle po veřejném zájmu tady hraje určitou roli osobní animozita. K tomu my právníci máme jednoduché řešení, říká se mu mediace. Kdybych tento spor měl rozlousknout, tak první, co navrhnu oběma dvěma stranám, ať jdou za mediátorem a provedou kvalitní mediaci. V tomto smyslu se mi i líbí návrh usnesení Senátu, protože ten v rámci svých možností, on to nařídit přímo nemůže, tak tímto směrem to usnesení jde.

Teď mi, prosím, dovolte doplnit pár věcí, kterými bych chtěl oponovat tomu, co tu zaznělo, nebo to doplnit.